365/2013 - 129. Bubliny

Zvláštní den, byl nějaký divný na pocity. Míša vyhrabal bublifuk  a chtěl po mě foukat bubliny, které potom lovil. Seděla jsem na lavičce, koukala na oblohu a foukala. Když přišel Denny, položila jsem si mu nohy na hřbet a on jen tak po mě kouknul. Najednou jsem si uvědomila, že přesně to mu dělával páníček a v tu chvíli jsem měla oči plné slz... Praskla bublina. Nejen ta z bublifuku, ale především ta kterou mám v sobě a uvolnila to co je v jejim obalu schováno... Bylo mi smutno ...

Ale nejde to dlouho. Bubliny totiž došli a Míša neměl co praskat a tak jsem foukala další, zkoušela je fotit a najednou mi došlo, že dělám vlastně to samé co on. Tak jako on praská bubliny z bublifuku, já se snažím opatrně praskat jednotlivé bubliny, kterými se uzavírá do svého světa. Někdy je to uvolnění, jindy problém a je lepší bublinu nechat na později, není ten správný čas ji prasknout.
Někdy pomohou i mazlíci, třeba Alfik. Takhle Míšu s nadšením vítal, když jsme přišli z nákupu.

Jen večer, když jsem Míšu uložila, tak jsem si na tu lavičku sedla a hlavou mi běžela spousta myšlenek a vzpomínek. A moje zrzavé zlato mi dělalo společnost.