365/2013 - 34. Tajemství šuplíku

Není nad to, když dopoledne krásně svítí sluníčko a tak si naplánujete, že po obědě určitě půjdete na procházku a eventuelně se stavíte na kávu či čokoládu. Chyba, příště si řeknu, že vyrazíme hned a oběd může být klidně až ve tři a prádlo taky počká do odpoledne. Stejně jde, jen o zmačknutí čudlíku na pračce. Protože po obědě se samozřejmě zatáhlo a začalo docela studeně foukat a tak jsme se jen prošli chvilku tady po okolí. A to ještě začal poletovat sníh.

Odpoledne jsme se pak věnovali klasické činnosti, stavění věží, převážení kostiček, taky vytáhl šuplík zpod postele a rozhodl se, že dnešek věnuje průzkumu pod postelí a tak se tam vesele po různu plížil, schovával a zase vyndaval věci. Ale byl spokojen. Do vytaženého šuplíku uložil Medvěda, přikryl ho dekou a pak se šel koupat. Potom se nechal dobrovolně uložit do postýlky, jen trval na tom, že šuplík, musí zůstat otevřený a Méďa v něm. No proč ne. A já se nechala uchlácholit, netuše, že ta pravá večerní "zábava" teprve začne.

Když se neustále ozývaly z pokojíčku divné zvuky, šla jsem ho zkontrolovat. A výsledek byl vhodný tak ideálně pro téma do projektu 52 z minulého týdne - Tajomstvá šuflíka.

Do šuplíku od postýlky si nastěhoval polštář, uvelebil se k Méďovi a pěkně oba přikryl. Ještě si nezapomněl vzít sloníka. Po menší diskusi, se nakonec nechal uložit zpátky do postýlky i s Méďou, ale vítězem soutěže "s kým se budu dneska tulit" se stal tentokrát sloník.

Samozřejmě, že kočičkový polštářek, František a Ňuňu nesmí v postýlce chybět, to by byl prostě problém. A tak jsem v klidu odkráčela, že už konečně usne. Po další půlhodině se opět začaly z pokojíčku ozývat "rány" - mladý pán lustroval skříně. A když jsem tam vešla, tak se hodně rychle snažil nacpat všechno co z nich vyndal zpátky a zalézt. Samozřejmě, že všechno co tam cpal, padalo zpátky ven a ještě navíc i to, co původně nevyndal. Navíc byl bez pyžama. Já se předvedla jako matka naprosto bez pochopení, prostě matka herodeska. Dovolila jsem si po něm chtít, aby si oblík pyžamo, což se samozřejmě neobešlo bez řevu a vztekání. Já trvala na pyžamu, on na tom, že to "nejde". Nakonec jsem díky systému ohraná deska "vyhrála", ale ještě v posteli pěkně nahlas ječel a vřeštěl, než usnul ...

A když spí, přitulenej k plyšákům, tak jsou všechny zážitky pryč a já si říkám, jaký je to roztomilý andílek. Myslím, že mě to zítra ráno zase přejde :-)