365/2013 - 57. A zase ty mašiny

A je tu zase úterý a pro Mišáka to správné, takže jsme ráno byli na skupině. Dneska jsme dorazili opravdu až v těch 9.30 (ale i tak první), takže nezbyl čas na hraní v čekárně a setkalo se to s opravdu velkou nelibostí. No vlastně se začal vztekat, jak má ve zvyku, když něco nepovolím. Prostě mě zkouší. Pak vyzkoušel metodu, doběhnu k "tetě" a ta se mě určitě zastane. No nezastala, taky trvala na přezutí a svlečení svetru a teplých kalhot, aby si mohl jít hrát tam. Nakonec bylo po našem a samozřejmě se mladej pán uklidnil, jen nám musel předvést, že to nemůžeme mít až tak jednoduché.

Když si kluci vedle hráli, povídala jsem si s maminkou Míšova kamaráda. On je o rok starší a tak má o něco víc zkušeností se synem i s lidmi kolem a s jejich reakcemi. Vlastně povídání s ní je pro mě docela úleva, protože ona ví co prožívám, já vím co prožívá ona a dokážeme se pochopit. Když se od vedle začaly ozývat zvuky, jak když se stěhuje nábytek, tak jsme obě nadskočily, naši kluci mají totiž podobné záliby a stěhování nábytku mezi ně rozhodně patří. Ale situace byla jiná, kluci pod dohledem stavěli tunel ze židlí.

Jsem ráda, že tam chodíme, při pohovoru jsme probrali jeho chování za poslední dva týdny od minulé skupiny, dostala jsem další rady a tipy jak na něj a hlavně jsem se dozvěděla, že je vidět, že dělá pokroky. No já to vidím taky, ale je příjemné vědět, že si toho všimli i druzí.

Doma se rozhodl postavit si co nejdelší vlak, a tak si na kobereček přitáhl všechny mašinky, které má tady v polici v pokoji a pěkně je srovnal. Když jsem začala vlak fotit, tak najednou zmizel. Za chvilku přiběhl z pokojíčku a nesl další mašinky a autobus Bertie. Za ten rok a půl už opravdu dokážu rozeznat jednotlivé kamarády mašinky Tomáše.