Opravdu zvláštní neděle. Když jsem připravovala oběd, zazvonil telefon. Číslo mi vůbec nic neříkalo a hlavně kdo mi může co chtít v neděli v poledne. U druhého přístroje byl někdo, o jehož existenci jsem měla matné tušení, někdo koho jsem neznala ani po telefonu a už vůbec ne osobně. S žádostí o pomoc a velkými omluvami, že mě vůbec obtěžuje. Bohužel jsem pomoc nemohla, aspoň ne až v takové míře, jak bych třeba i ráda. Ale z původně naplánované krátké žádosti byl poměrně dlouhý hovor, který už ale byl o všem možném. Nevím, možná po té uplakané sobotě, měl tenhle telefonát přijít a nahodit mě do kolejí.
Odpoledne jsme s Mišanem skládaly jeho milovaný puzzle (po kom to jen má, moje krabice jsou na skříni, k těm ho opravdu nepustím). A když večer usnul, tak jsem se s novou energií pustila do práce. Kromě korunky jsem se taky potřebovala pustit do čelenky. A protože mě to zrovna chytlo, tak šla práce vlastně téměř sama. Slíbila jsem kamarádce hned pracovní verzi fotky a protože nebylo na kom fotit, uloupila jsem Míšovi z pokojíčku plyšovýho Františka (medvěd má hlavu moc velkou a ňuňu malou).
a na pondělí jsem si domluvila hned dvě princezny, ale to už je jiný den.
Žádné komentáře:
Okomentovat