Ve středu jsem vstala brzy, abych zkontrolovala jestli se dobil telefon, cigáro, dokonce jsem dala do minolty čerstvě nabitou baterii, abych se nakonec rozhodla, že ji s sebou nepotáhnu, že už takhle toho mám s sebou víc než dost. A tak jsem vzala starej kapesní foťák, u kterého dvířka jsou přilepená leukoplastí, ale jako nouzovka stačí a kdyby přišel k úhoně, tak by mě to tak nebolelo.
Babička s dědou nás odvezli do Motola a tam začalo pobíhání a dotazování, kam vlastně jdem, kterými dveřmi máme jít, prostě klasické bludiště. Nakonec jsme správně zakotvili na příjmu. Tam se uvelebil spokojeně v čekárně a vlastně se mu odtud ani moc nechtělo.
A po prohlídce opět cesta bludištěm - mraveništěm na lůžkové oddělení. Mišan si dokonce odpustil své vzteklé scény, když někde dlouho čeká. Jo schovával si scénu na večer...
Dětské oddělení mě mile překvapilo, všichni byli milí, vstřícní, usměvaví, nic nebyl problém. A Mišan se nastěhoval v podstatě do herny. Až kolem sedmé hodiny večer začal pobíhat nervozně po pokoji a na záchod a do koupelny. Jo hledal vanu. A když zjistil, že bude jenom sprcha, tak došlo na srdceryvnou scénu šizeného dítěte. On totiž sprchu nemá rád, vana je v pořádku, v té se čvachtá, ale sprcha je špatně. Okamžitě si začal dávat ruce přes hlavu a sprchovat néééééééé. Ve finále jsem víc mokrá byla snad já než on. Potom se mi nacpal na klín a brečel a stěžoval si, jak se mu "křivdilo". Když si dostěžoval, nechal se uložit do postele a po pár minutách spal. Prostě spousta zážitků.
Žádné komentáře:
Okomentovat