Mišák funguje ve dvou základních režimech - on a off a nic mezi. Když spí, tak prostě spí a může se vedle něj třeba střílet a když se probere, tak se probere a pak představa, že by chvilku vydržel v klidu je trošku mimo...
V 5 hodin ráno se otevřely dveře pokoje a sestřička mě probudila se slovy, že jestli chci, mám Mišáka vzbudit, abych mu dala napít, protože pak už nebude moc nic do osmé hodiny než půjde na sál. Sice jsem byla zmatená, ale ne natolik, abych si neuvědomila, že jakmile ho vzbudím a dám mu napít, přepne se do režimu on a já ho budu muset držet do osmi vzhůru v klidu hladového a žíznivého. Tudíž jsem řekla že ne a ihned usnula. Ono to stačilo od sedmi, kdy se probral sám.
V půl osmé jsem dostala dotaz, jestli si vezmu snídani. No jen to ne, Mišák byl znechucen, že snídani nedostal a představa, že si dovolím zakousnout něco k jídlu před ním a on spustí scénu mi nepřišla lákavá. V osm si pro něj přišli, zatímco ležel na posteli, objímal Mazlíka a koukal co se děje. Když se postel rozjela, byl nadšen. Sestřička méně, protože ho musela ukecat aby si lehl a to zas neviděl on jako rozumné, když se děje tolik zajímavého.
Před devátou hodinou ho přivezli zpátky. Mladý pán už byl v režimu ON, tedy plně probrán, na posteli ležel napůl na boku napůl na břiše a vesele si okusoval špunt na kanyle. Ovšem ty pokyny - do 10 nesmí nic pít a hlavně hodinu musí LEŽET v posteli, nesedat, nevstávat. Tu hodinu jsem chápala jak se musel cítit Herakles při boji s learnskou hydrou. Byl to totiž téměř nadlidský úkol. A bez vzteklého jekotu se to neobešlo. Chvilku zabral Ňuňu a chvilku čtení říkadel s obrázky Josefa Lady. Možná by pomohlo přikurtovat a dát Otíkovo klapky na uši. Po hodině už se udržet nenechal a nejenže nechtěl být v posteli, on nechtěl být ani v pokoji. A co teprve, když se dostal k jídlu - v 10 se vrhl na čaj a za chvíli jsme museli pro další, pak do sebe nacpal pytlík piškotů a jogurt. K obědu do sebe nacpal plnou misku polívku a rajskou se čtyřma a ještě mlsně pokukoval po mém talíři.
Odpoledne neustále pendloval mezi hernou, jídelnou (kde do sebe natlásk svačinku) a pokojem, kde ho zajímala postel, vypadal, že by si jí vzal domů, když se na ní dá vozit. Byl jak motorová myš. Zatímco ostatní děti byly takové spací, nebo odpočívací, tak on pořád někde něco musel zkoumat. (na fotce cca 3 hodinky po narkoze)
Žádné komentáře:
Okomentovat