365/2014 - 16. Bez řevu ...

Dnešek byl takový poklidný a pohodový den. Mišák měl své protestující chvilky, ale v podstatě byl klid. Buď se situace zlepšuje, nebo je to ticho před bouří. Já jsem optimista a věřím té první variantě. Dopoledne probíhal normální program, hraní, vaření, strukturované úkoly.
Dokonce mě nechal dodělat ty náušnice, co jsem začala šít včera.

Dneska jsem taky čekala na zeleninu. Mám ráda bedýnky, někdy jsou docela překvapivé a já pak přemýšlím, co to v ní vlastně je za zeleninu a jak ji zpracovat. I když třeba mrkve se obvykle ujme můj malý všežravec a trvá na jejím strouhání na salát.

Potom jsme museli na poštu, ale ne na tu malou u nás, ale na hlavní. A protože mi není úplně dobře, tak jsem se rozhodla, že tam se svezeme autobusem a pěšky půjdeme jenom zpátky. A tady obvykle nastává drobný zádrhel. Míša se autobusem vozí rád, ale v danou dobu jedou dva ve velmi krátkém rozmezí a s ním si nemohu dovolit to načasovat tak, abych šla těsně na ten druhý, tedy ten náš. A zatím pokaždé byly protesty, řev a vztek, že nenastupujeme, když přijel ten první. Dneska to poprvé vzal jako samozřejmost, že teda tímhle nejedeme, že čekáme na další.

Už jsem se zmiňovala, že vyfotit ho, když je potřeba ostřit manuálně je téměř nemožné. Tady je důkaz, že to není ideální ani s automatem. Původně byl totiž blíž ke sklu a byl tam pěkně vidět celý odraz. Bohužel jak je jeho zvykem uhnul.
Na poště se ujal foťáku on, seděl na židličce, zapínal a vypínal foťák a já čekala, kdy mi někdo řekne, že na poště se fotit nemá. No tak ať si to zkusí říct jemu. Já byla ráda, že je v klidu a trpělivě bez scén a řevu čeká, až na mě přijde řada. A cesta domů to byla prostě taková malá příjemná procházka.

V bedýnce nebyla jen zelenina, ale také jablka a tak opět došlo na oblíbený štrůdl. Strouhání jablek je ještě větší zábava, než strouhání mrkve. A samozřejmě, že se to bez asistence neobešlo.

Dnešní zábava po uložení do postýlky, místo skříňky to byl tentokrát šuplík, na kterém ta skříňka stojí.