Kde to je...?

Jsem vděčná za naši logopedku. Je sympatická a při dnešní návštěvě jsme zjistily, že jsme stejně staré, vlastně mladé. Ale co je pro mne mnohem důležitější je to, že ji má rád i Mišák a hlavně ona má u něj autoritu a dokáže ho přimět ke spolupráci. Je znát, že se specializuje mimo jiné i na děti s poruchou autistického spektra a ví jak na ně. A podle toho má i pomůcky. Ví, že velké komunikace se od něj nedočká. Miška má zatím v zásobě jen pár slov a věty jsou zatím utopie.

Miška líp spolupracuje, když tam nejsem, a tak ho tam nechám, odejdu do čekárny a nechám tam i foťák. A ona mi tu práci i zdokumentuje.

Dneska skládali hry SCOTCHI (jsou úžasné, asi nějakou dostane Miška k narozeninám).

Nejprve tvary a barvy

Potom zvířátka podle předlohy - napřed jednoduchá

ale i složitější

a zkoušeli i bez předloh. Opět se potvrdilo, že jakmile jede podle vizuálního zadání, tak je prostě dobrý. To jsou jeho oblíbené úkoly. Najednou se stalo, že nemohl najít jeden dílek. Podíval se na ní a pronesl: Kde to jeee? Byla překvapená. Já, když mi to vyprávěla, tak taky. On prostě pronese větu nebo slovo opravdu až když potřebuje. Zas musel mít důvod ke stížnosti.

Nejvíc ho ovšem bavilo oblékání panenky a panáčka. Co na tom, že ten panáček musel být rozhodně Jára Cimrman. Jak jinak si vysvětlit, že má na sobě zimní kabát, boty, čepici i rukavice, které patří panence. Na panenku navlékal rifle. Panáčkovi kytičkatý kalhoty. No aspoň mu nedával sukni. :-)

A tohle už jsem fotila já, když jsem se vrátila. Míša byl tak zaujatý, že si mě vůbec nevšímal a dokonce ani nechtěl odejít.