365/2014 - 3. Malý fotograf

Pátek byl den částečně vyřizovací. Objednala jsem si pevný disk do notebooku místo toho, který mě v listopadu  odpochodoval do věčných lovišť. A tak jsme si ho šli vyzvednout na pobočku. Cesta byla trochu dobrodružstvím, protože se vymykala absolutně všem trasám, na které je zvyklý. A tak po vystoupení z autobusu, jsem vzala fotoaparát a pověsila mu ho na krk. Celou cestu jsem mu vykládala, jak je skvělý a šikovný a že to perfektně zvládá. Mišan přitom natahoval a protestoval, ale nebylo to tak zlé. Nemusela jsem ho nést, jen korigovat trasu a víc ho směrovat. Do obchodu byl ochotný jít, protože ho zaujal mimozemšťan Alzák.

Potom jsme vyrazili na poštu. Což o to poštu zná, je zvyklý, ale ne odsud, takže i cesta na poštu probíhala ve stejném duchu, ještě potřeboval ujišťovat, že jsem tam s ním a že to rozhodně spolu zvládnem, že nemusí mít strach. Z pošty už to zná a tak zbytek proběhl v klidu.

Jo nákupy, vyřizování a soužití s prckem s vysokou pravděpodobností diagnozy PAS je občas adrenalinovým sportem, ale spolu to nějak zvládám.

Když jsme dorazili domů, zasloužil si odměnu a tak jsem pro změnu já neprotestovala, když z mého fotobatohu vyndal blesk, pak si vzal Minoltu a na gauči si to složil dohromady a zkoumal. Je to zvláštní, ale k Minoltě se opravdu chová opatrně a ohleduplně.

Zatím se nesnaží fotit, spíš zkoume jak ta technika vlastně funguje a co to udělá, když něco udělá on.

A když večer usnul, tak já se pustila do prvních domácích nudlí. A určitě to budu muset zopakovat.