K obědu jsem vařila vepřové na žampionech s rýží a on přece taky musel použít rýži, takže si odsypal k sobě a "vařil", taky se jí snažil syrovou jíst, ale moc mu to nejelo a pěkně ji kolem sebe prskal.
Navíc už je v kuchyni opravdu jako doma, dokonce si její uspořádání řídí podle svého a uklízí věci tam, kde by je chtěl mít on.
Odpoledne jsem pekla závin, potřebuji zpracovat jablka co tu mám. Ve chvíli kdy jsem měla připravené těsto jsem šla do skříňky pro váleček a ten nikde. Hledala jsem jak blázen, ale nakonec jsem to vzdala, vyndala jsem nerezovou termosku a použila ji jako náhradní řešení. Míša ke mě přišel, chvilku mě pozoroval, pak od stolu odešel a vlezl do linky, do úplně jiné skříňky, kterou téměř nepoužívám. Za chvíli se vrátil a podával mi VÁLEČEK. A jeho výraz mluvil za vše - Nechceš raději použít tohle? Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Vzal by to, jako že se směju jemu a on mi přece chtěl pomoci a tak jsem zachovala vážnou tvář a poděkovala. Zasmála jsem se, až když jsem to líčila kamarádce.
A celý úspěšný den zakončil večer, když už měl spát. Slyšela jsem z pokojíčku dupání a pobíhání a tak jsem tam šla, abych ho zahnala do postýlky. Otevřu dveře a povídám - Nemáš být v postýlce zlato?
Mišák se zarazil v půlce kroku, nasadil výraz neviňátka a zareagoval - MÁM. Otočil se a pokračoval v běhu.
Tyhle jeho odpovědi mě vzhledem k diagnoze dostávají. Nikdy nevím jestli si ze mě nedělá legraci. Přes den z něj nedostanu slovo, opakovat se mu nechce, někdy se přece jen malinko snaží a pak naprosto jasně okomentuje situaci a navíc je znát, že ví přesně co řek a na co reagoval.
Dneska mě prostě dokázal několikrát pobavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat