365/2013 - 38. Když Miš není doma...

Ve čtvrtek byl ještě Mišák u babičky s dědou a na mě dolehlo předchozí nastydnutí, dopoledne jsem ještě něco udělala, došla zařídit na poštu věc, kterou jsem zapomněla a odpoledne jsem se na chvilku natáhla s knížkou na gauč. V půl sedmé večer jsem se probrala. Prostě klasika. Ale aspoň se mi udělalo o něco líp. A tak jsem večer dostala chuť vzít do ruky kleště a drát a udělala jsem si náušnice. No spíš jsem si připravila "polotovar" na háčky je musím teprve zavěsit. Ty vinutky jsem kdysi koupila jako "zmetky", ale vůbec mi to nevadí, po delší době jsem si vyrobila zase něco pro sebe.

365/2013 - 37. Náhodné setkání

Každý den je něčím jiný a něčím zvláštní, nikdy nevíte koho zrovna potkáte a jak vás jednotlivá setkání ovlivní. To se dneska stalo mě. Protože bylo krásně, svítilo sluníčko, vzala jsem foťák a šla se projít, přes můstek, ke kterému se Míšovi nikdy nechce. Asi ho budu muset ukecat, protože jsou tam samozřejmě kačeny. Zkusila jsem pár fotek z můstku, ale nebylo to ono  tak jsem vyrazila pěkně na břeh. Ovšem než jsem se nadála vyrazil proti mě živý "parník". Netušila jsem, že tady volně žijí nutrie.

Když jsem fotila o kousek dál, zavolala na mě paní se psem z druhého břehu, že se mi moc omlouvá, že mi vlezla do záběru (nevlezla, dokonce jsem ji ani v první chvíli nezaregistrovala). A potom se mě zeptala, jestli vím o tom chráněném platanu nedaleko, že by stál z fotografii. Poděkovala jsem jí za tip a vyrazila. A samozřejmě cestou jsme se střetli. A tak jsme se zapovídali o focení, o přírodě, o špercích a hlavně o fantazii a nápadech. Ke stromu jsme zašli spolu, prostě byl to nečekaně příjemně prožitý kousek dne. Když jsme pak došli zpátky na hlavní cestu a k poště, bylo mi skoro líto, že už se loučíme. Popřáli jsme si vzájemně štěstí, paní šla na poštu a já pokračovala v procházce. A ten příjemný pocit mi zůstal po celý zbytek dne. Nebyla to dlouhá část dne, ale na chvíli jsme dokázali téměř zastavit čas. Za to té neznámé paní děkuju.

Fotek jsem si přinesla dost a vlastně ani nevím, která nejlépe vystihuje den a tak jsem se nakonec rozhodla pro psí slečnu, která mi ochotně zapózovala včetně psího úsměvu. Na ni ani na její paničku jen tak nezapomenu. Doufám, že je ještě někdy potkám.

365/2013 - 36. Jen tak cestou ...

Dneska jsem si šla na poštu pro zásilku. Objednaný kalendář a fotky. A díky tomu, že Míša je u babičky s dědou jsem si mohla mimo batůžku na nákup vzít s sebou i brašnu s Minoltou. A vyrazila jsem svou oblíbenou cestou...

On tuhle cestu vlastně objevil Míša, když při svých oblíbených protestech kudy se nejde prostě zamířil tudy, kudy usoudil, že by cesta mohla být zajímavější. A rozhodně byla, i příjemnější. Mě nějak nenapadlo, že kousek od hlavního tahu by mohla být taková příjemná cesta a teď tudy chodíme do centra pravidelně a dneska jsem si to vychutnávala i jako procházku.

A cestou jsem si udělala pár fotek prostě pro sebe... I když obloha byla šedivá, sem tam krápalo, tak procházka byla rozhodně příjemná

 

365/2013 - 35. Tak to nemyslíš vážně ...

Usoudila, že když už jsme celkem fit. A díky tomu, že je zpátky Ňuňu, takže Míša spí v klidu celou noc v pokojíčku a přijde se jen ráno přitulit, tak už není důvod mít rozložený gauč, abychom se na něj vešli oba. A tak jsem si dovolila ho zpátky složit. Což se samozřejmě setkalo s protestem, protože Míša chtěl ležet na té půlce, která je opěradlem a tak to vyřešil po svém. Přiznávám se dobrovolně, že hned po vyfocení, jsem se zachovala jako matka "Herodeska",která nemá pochopení a donutila ho slézt. Slezl s nechutí a házel po mě pohledy typu "Tak to snad nemyslíš vážně".

Odpoledne si ho odvezl děda a Míša je teď zase chvilku u babičky s dědou. A já zas mohu vyřizovat a pracovat. A tak jsem si po dlouhé době inspirována návodem v časopise zkusila digitální scrapbook (protože jsem si přece musela všechno vyzkoušet).

 

Kredit: WaterLO Project - In Love With Snow

http://waterloproject.blogspot.cz/ 

365/2013 - 34. Tajemství šuplíku

Není nad to, když dopoledne krásně svítí sluníčko a tak si naplánujete, že po obědě určitě půjdete na procházku a eventuelně se stavíte na kávu či čokoládu. Chyba, příště si řeknu, že vyrazíme hned a oběd může být klidně až ve tři a prádlo taky počká do odpoledne. Stejně jde, jen o zmačknutí čudlíku na pračce. Protože po obědě se samozřejmě zatáhlo a začalo docela studeně foukat a tak jsme se jen prošli chvilku tady po okolí. A to ještě začal poletovat sníh.

Odpoledne jsme se pak věnovali klasické činnosti, stavění věží, převážení kostiček, taky vytáhl šuplík zpod postele a rozhodl se, že dnešek věnuje průzkumu pod postelí a tak se tam vesele po různu plížil, schovával a zase vyndaval věci. Ale byl spokojen. Do vytaženého šuplíku uložil Medvěda, přikryl ho dekou a pak se šel koupat. Potom se nechal dobrovolně uložit do postýlky, jen trval na tom, že šuplík, musí zůstat otevřený a Méďa v něm. No proč ne. A já se nechala uchlácholit, netuše, že ta pravá večerní "zábava" teprve začne.

Když se neustále ozývaly z pokojíčku divné zvuky, šla jsem ho zkontrolovat. A výsledek byl vhodný tak ideálně pro téma do projektu 52 z minulého týdne - Tajomstvá šuflíka.

Do šuplíku od postýlky si nastěhoval polštář, uvelebil se k Méďovi a pěkně oba přikryl. Ještě si nezapomněl vzít sloníka. Po menší diskusi, se nakonec nechal uložit zpátky do postýlky i s Méďou, ale vítězem soutěže "s kým se budu dneska tulit" se stal tentokrát sloník.

Samozřejmě, že kočičkový polštářek, František a Ňuňu nesmí v postýlce chybět, to by byl prostě problém. A tak jsem v klidu odkráčela, že už konečně usne. Po další půlhodině se opět začaly z pokojíčku ozývat "rány" - mladý pán lustroval skříně. A když jsem tam vešla, tak se hodně rychle snažil nacpat všechno co z nich vyndal zpátky a zalézt. Samozřejmě, že všechno co tam cpal, padalo zpátky ven a ještě navíc i to, co původně nevyndal. Navíc byl bez pyžama. Já se předvedla jako matka naprosto bez pochopení, prostě matka herodeska. Dovolila jsem si po něm chtít, aby si oblík pyžamo, což se samozřejmě neobešlo bez řevu a vztekání. Já trvala na pyžamu, on na tom, že to "nejde". Nakonec jsem díky systému ohraná deska "vyhrála", ale ještě v posteli pěkně nahlas ječel a vřeštěl, než usnul ...

A když spí, přitulenej k plyšákům, tak jsou všechny zážitky pryč a já si říkám, jaký je to roztomilý andílek. Myslím, že mě to zítra ráno zase přejde :-)

365/2013 - 33. prostě normální den

Včera Míša nemohl nějak pořádně usnout a co chvíli se budil a strašil tady u mě, nebo si v pokojíčku sed na nočník a rozbrečel se. A tak ráno jsme byli poněkud nevyspalí oba dva a ani jsme nevstali tak, abychom si do bučící dodávky došli pro jogurty. A trošku víc jsme si zalenošili.

Ale pravda je, že se to promítlo do Míšovo dnešní nálady, celý den byl v podstatě v pohodě. Prohlíželi jsme si knížky (momentálně má tři oblíbené), skládali obrázky, pomáhal mi vařit a dokonce jsem ho musela nutit znova obléknout pouze dvakrát. Občas to bývá válka nervů a kdo víc vydrží.

Večer jsem mu za odměnu chtěla pustit pohádku, s tím, že já si aspoň udělám nějakou práci, u které jeho asistenci opravdu nepotřebuji. A došla jsem k zásadnímu poznatku dne. Pohádka - ANO, ale nesmí to být "Co takhle svatba princi". Lépe řečeno šermovací začátek, či písnička princezny Brigity. Protože než jsem se nadála, Mišák se zářícím obličejem mi podává šavli, v ruce drží meč a jde se zase bojovat. Pohádka vyloženě inspirující :-)

Večer zalezl dobrovolně do postýlky, ale musel si tam nastěhovat své oblíbené knížky - Dášeňku, Děti z Bullerbynu a Emila Neplechu. Děti z Bullerbynu zná snad každý, nevím jestli tak známá je i ta druhá knížka Astrid Lindgrenové, ale já ji měla ráda. Emil Neplecha prostě odpovídá svému jménu, je to normální kluk uličník, co nikdy neprovede stejnou neplechu dvakrát, protože jich má v zásobě rozhodně dost a vždycky vymyslí zas něco nového. Míša zatím jen prohlíží, až jednou bude číst, tak budu jen doufat, že si z Emila nevezme příklad :-)

365/2013 - 32. Ňuňu je doma ...

Minule zůstal u babičky a dědy Míšův milovaný potvorníček Ňuňu. A i když Méďa a František jsou kamarádi, není to ono. Dneska se tu babička s dědou stavovali a milého ňuňu přivezli. Když ho Míša viděl v tašce, tak se celý rozsvítil jak sluníčko. Okamžitě ho vzal a v tu chvíli jsme ho vlastně vůbec nezajímali. Celý den mu něco svou řečí vykládal, možná o tom jak se měl, když tu nebyl, kdo ví.

Večer zalezl do postýlky zcela dobrovolně a kdo ví, třeba dneska budu mít šanci se i vyspat, protože v noci nedorazí ke mě do postele, nebo taky ne, protože se mi tam nastěhují oba.

P.S. kočičí polštářek mi stejně nevrátil, protože na tom bude spát přece Ňuňu. :-)