Dneska to měl Míša, skoro jak pohádku o Otesánkovi.
Večer ne a ne usnout, říkám si, že to bude šílené ráno a doufám, že Mišák bude dobře naladěný a nezačne hned ráno hysterickým ječákem. Není to časté, ale když má svůj den, tak to stojí za to.
Ráno okolo sedmé se budím s pocitem, že v noci se přese mě projel buldozer, vnitřek hlavy zdvojnásobil svůj objem, aniž by se zvětšil obvod, takže musí za chvíli rozhodně prasknout. A někdo zlomyslně určitě otevřel na celou noc okna a ledničku a zavřel je těsně před mým probuzením, abych to nevěděla, jaká se mnou cloumala zimnice (samozřejmě že to byl nesmysl, doma byla normální teplota, jen já měla pocit, že jsem zavřená v ledničce). Hodím pohledem směrem k pokojíčku a snažím se zaposlouchat - je tam stále ticho, ani to brebentění není slyšet. Skvělý ještě spí, zkusim toho využít a snídani mu půjdu dělat až přijde, začne mě tahat ruku a volat "távej" (jedno ze slov, které zvládá). A usínám. Zaregistrovala jsem, že přišel, že se nacpal ke mě, ale už vůbec jsem nepostřehla, kdy zmizel. Tahání za ruku se prostě nekonalo.
Budím se a vstávám sama, z kuchyně slyším vyškrabávání lžičkou. Miška se rozhodl dneska být samostatný. Vcházím do kuchyně a chytám se za hlavu. Na stole stojí kyblík s bílou holandií, kterou jsem koupila včera a krabice smetany na vaření (půllitrová). Vedle stojí skleněná miska, do které si nandal a podle konzistence vypadá, že je zalitý částečně tou smetanou, další dávka smetany je ve skleničce (no tak hlt na dně). Mou pozornost ovšem nejvíc poutá koberec. Sakra jak to, že není modrý? Má přece být modrý, všude modrý je, jen kolem stolu je bílý a potah na židli taky. A vedle leží utěrka ... Dovedu si představit, co se stalo, jogurt při nandavání upadl a Mišák se ho pokoušel vyčistit. Ach ta jeho dnešní samostatnost ... Obvykle, když mu takhle něco spadne, tak začne hystericky ječet nebo jen brečet, protože ví, že je něco špatně a zůstane stát jak hromádka neštěstí. A zrovna dneska jako na potvoru se rozhodl, že to vyřeší sám.
Umyla jsem dítě, stůl, židli, vydrhla potah, koberec, pyžamo šlo rovnou do pračky, samozřejmě, že bylo od jogurtu. Potom jsem šla zkontrolovat, kolik toho jogurtu zůstalo ... NIC, pouze ten prázdný kyblík a v krabičce od smetany taky nic. Já se jen divím, že se z toho nepo..., já s touhle kombinací bych nesměla od oné místnosti pryč na déle než 5 minut.
Odpoledne jsem si četla článek o retrofotografii. Někdy přemýšlím o tom zkusit zas fotit na nedokonalý analog, s láskou vzpomínám na svůj první foťák, ruskou Smenu, s kterou snad nešlo zkazit fotku a navíc byl nezničitelný. Už ji bohužel nemám, ale uvědomila jsem si, že mám jiný poklad - objektiv ke starému Zenitu a k tomu redukci, aby šel nasadit na Minoltu. A tak jsem ho vytáhla a chvilku zkoušela. No rozhodně na focení dítěte (aspoň tedy Mišáka) není ideální. To že funguje pouze v manuálním režimu nastavení clony a času, to mi nevadí, větší problém je manuální ostření. Mišák dokáže utéct i při režimu "sport, děti, zvířata", natož abych to stíhala manuálně. Nejlépe nastavit, zaostřit a ve chvíli kdy se dotknu spouště, Miš zdrhá, nebo jen uhne, to stačí. Ale i tak se aspoň jedna trochu povedla. Statické neprchající věci, jdou líp.
... a zkoušíš co jako? To mám vydržet v klidu a bez úplatku...?
