Miš začíná konečně ukazovat, upozorňovat a především opakovat. Pravda, stále trvá na anglických výrazech. Takže pejsek na magnetech z kostíků je DOG a ne PES (napsáno je tam oboje a anglicky je to vidět na první pohled). Ale nakonec se nechá ukecat i k tomu, že zvíře pojmenuje česky. Nejlépe nejprve celou sbírku pojmenujeme česky potom anglicky (nebo naopak, podle nálady). Vzhledem k tomu, že iniciativa vychází od Miše a i ta zvířátka ukazuje, tak i když už jich mám plné zuby, tak trpělivě po něm opakuji.
Teď hlídáme pejsky u babičky a dědy. Miš jakéhokoli psa venku, na obrázku označí jasně slovem "pes" i Alf (pěkně mazaný voříšek, který své jméno dostal díky barvě a vztahu ke kočkám) je prostě pes. Ovšem kdykoli ukáže na Dennyho, tak řekne Denny, když ho pochválím a dodám, že Denny je pes, Miš se jen usměje a ví své. Nikdy ho neoznačí slovem "pes" Denny je prostě "Denny".
A já jsem spokojená, že začíná být takhle aktivní.
Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídání.... Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídání.... Zobrazit všechny příspěvky
úterý 17. března 2015
sobota 12. dubna 2014
Rýmička
Existuje spousta vtipů na téma "mužská smrtelná choroba na 7..." ano rýmička. Co Miše přivezla babička domů tak je apatickej a ukňouranej. Teplota a rýmička.
Ovšem jsou chvíle, kdy cítím naprostou beznaděj, právě proto, že mi nedokáže říct, co ho bolí a trápí. Jen tak kňourá a já bych to tak ráda vzala na sebe.
Po dvou dnech, kdy jsem do něj dostávala pracně pití po lžičkách jsem ho konečně donutila pít. Našla jsem brčka. A po pravdě je mi jedno, že jinak pít nechce, hlavně, že do sebe ty tekutiny nějak dostane.
12.4. - konečně je líp a nic nezabere tak dobře jako poctivý vývar. Na kartě má vyskládáno, že po jídle bude za odměnu pohádka v televizi.
Ovšem jsou chvíle, kdy cítím naprostou beznaděj, právě proto, že mi nedokáže říct, co ho bolí a trápí. Jen tak kňourá a já bych to tak ráda vzala na sebe.
Po dvou dnech, kdy jsem do něj dostávala pracně pití po lžičkách jsem ho konečně donutila pít. Našla jsem brčka. A po pravdě je mi jedno, že jinak pít nechce, hlavně, že do sebe ty tekutiny nějak dostane.
12.4. - konečně je líp a nic nezabere tak dobře jako poctivý vývar. Na kartě má vyskládáno, že po jídle bude za odměnu pohádka v televizi.
pondělí 3. března 2014
365/2014 - 60-61. Chleba
1.3.2014
Ano občas se stane, že se některý den vůbec nic neděje, i když se to stává zřídka. Prostě žádná Mišova specialitka, ale všechno tak nějak v mezích možností normální a běžné.
Jediné co, zbláznil se mi počítač, teda windows a snažily se mi vnutit, že jsou nelegální, co na tom, že číslo jsem opsala ze štítku na notebooku. Asi tam pošlu invazi tučňáků ...
2.3.2014
Ale mimo jiné jsem při hledání informací narazila na jednom blogu opět na nehnětený chléb. A protože už to bylo poněkolikáté, rozhodla jsem se, že tentokrát ho zkusím. A tak jsem večer zadělala těsto, aby přes noc mohlo pěkně 12 hodin kynout.
S výsledkem jsem nakonec byla spokojená. Sice není nejkrásnější, ale chuťově skvělý
P.S. fotky z 1.3. jsem nedopatřením smazala z karty v domnění že jsou na tom počítači co se s ním zrovna nebavím. Tak jedna bude chybět.
Ano občas se stane, že se některý den vůbec nic neděje, i když se to stává zřídka. Prostě žádná Mišova specialitka, ale všechno tak nějak v mezích možností normální a běžné.
Jediné co, zbláznil se mi počítač, teda windows a snažily se mi vnutit, že jsou nelegální, co na tom, že číslo jsem opsala ze štítku na notebooku. Asi tam pošlu invazi tučňáků ...
2.3.2014
Ale mimo jiné jsem při hledání informací narazila na jednom blogu opět na nehnětený chléb. A protože už to bylo poněkolikáté, rozhodla jsem se, že tentokrát ho zkusím. A tak jsem večer zadělala těsto, aby přes noc mohlo pěkně 12 hodin kynout.
S výsledkem jsem nakonec byla spokojená. Sice není nejkrásnější, ale chuťově skvělý
P.S. fotky z 1.3. jsem nedopatřením smazala z karty v domnění že jsou na tom počítači co se s ním zrovna nebavím. Tak jedna bude chybět.
úterý 14. ledna 2014
Kde to je...?
Jsem vděčná za naši logopedku. Je sympatická a při dnešní návštěvě jsme zjistily, že jsme stejně staré, vlastně mladé. Ale co je pro mne mnohem důležitější je to, že ji má rád i Mišák a hlavně ona má u něj autoritu a dokáže ho přimět ke spolupráci. Je znát, že se specializuje mimo jiné i na děti s poruchou autistického spektra a ví jak na ně. A podle toho má i pomůcky. Ví, že velké komunikace se od něj nedočká. Miška má zatím v zásobě jen pár slov a věty jsou zatím utopie.
Miška líp spolupracuje, když tam nejsem, a tak ho tam nechám, odejdu do čekárny a nechám tam i foťák. A ona mi tu práci i zdokumentuje.
Potom zvířátka podle předlohy - napřed jednoduchá
ale i složitější
a zkoušeli i bez předloh. Opět se potvrdilo, že jakmile jede podle vizuálního zadání, tak je prostě dobrý. To jsou jeho oblíbené úkoly. Najednou se stalo, že nemohl najít jeden dílek. Podíval se na ní a pronesl: Kde to jeee? Byla překvapená. Já, když mi to vyprávěla, tak taky. On prostě pronese větu nebo slovo opravdu až když potřebuje. Zas musel mít důvod ke stížnosti.
Nejvíc ho ovšem bavilo oblékání panenky a panáčka. Co na tom, že ten panáček musel být rozhodně Jára Cimrman. Jak jinak si vysvětlit, že má na sobě zimní kabát, boty, čepici i rukavice, které patří panence. Na panenku navlékal rifle. Panáčkovi kytičkatý kalhoty. No aspoň mu nedával sukni. :-)
A tohle už jsem fotila já, když jsem se vrátila. Míša byl tak zaujatý, že si mě vůbec nevšímal a dokonce ani nechtěl odejít.
Dneska skládali hry SCOTCHI (jsou úžasné, asi nějakou dostane Miška k narozeninám).
Nejprve tvary a barvy
Potom zvířátka podle předlohy - napřed jednoduchá
ale i složitější
a zkoušeli i bez předloh. Opět se potvrdilo, že jakmile jede podle vizuálního zadání, tak je prostě dobrý. To jsou jeho oblíbené úkoly. Najednou se stalo, že nemohl najít jeden dílek. Podíval se na ní a pronesl: Kde to jeee? Byla překvapená. Já, když mi to vyprávěla, tak taky. On prostě pronese větu nebo slovo opravdu až když potřebuje. Zas musel mít důvod ke stížnosti.
Nejvíc ho ovšem bavilo oblékání panenky a panáčka. Co na tom, že ten panáček musel být rozhodně Jára Cimrman. Jak jinak si vysvětlit, že má na sobě zimní kabát, boty, čepici i rukavice, které patří panence. Na panenku navlékal rifle. Panáčkovi kytičkatý kalhoty. No aspoň mu nedával sukni. :-)
A tohle už jsem fotila já, když jsem se vrátila. Míša byl tak zaujatý, že si mě vůbec nevšímal a dokonce ani nechtěl odejít.
pondělí 6. ledna 2014
Jsem divná ...
Jako malá holka jsem moc ráda jezdila k babičce, bylo tam vždycky příjemně a pohodově. A teď jsem si na ni zase jednou vzpomněla. Dělala jsem své první domácí nudle a vzpomněla jsem si, jak babička vždycky říkala, že nudlové těsto má být tak tenké, že by přes něj šly přečíst noviny. Totéž tvrdila i o těstě na tažený závin, ale abych pravdu řekla, ten nedělám, to bylo snad jediné co jsem nemusela - babiččin tažený závin. Na můj vkus málo těsta, já měla raději křehký nebo z listového těsta. Ale to byla malá odbočka.
Myslím, že za nudlové těsto by mě určitě pochválila, noviny jsem přes něj číst nezkoušela, ale vzorek na utěrce vidět je
Ale pravdou je, že já to měla poněkud jednodušší. Zatímco babička těsto vypracovávala ručně na vále, já zaměstnala domácí pekárnu. A zatímco babička používala dřevěný váleček a poctivě po každém rozválení podsypala, otočila a pokračovala, než mělo tu správnou tloušťku, já mám další vymoženost a to strojek na nudle, který vyválí a ještě široké nudle pak nařeže.
Pustila jsem se do toho večer, když jsem Mišáka uložila, protože představa, že mi to nepůjde a on bude chtít asistovat, já budu vztekla nebyla rozhodně nic moc. Znám se, vím, že když mi něco nejde, jsem vzteklá, protivná a opravdu bych to nechtěla ventilovat směrem k němu, který by v tom byl úplně nevinně. A tak kdyby chudák věděl, že zatímco byl zákeřně vyhnán spát, já jsem si vytáhla jeho oblíbenou hračku a pustila se do práce.
Ale výsledek rozhodně ocenil, jak v polévce (ujela mi trochu ruka, tak tam není moc vidět vodu, ale opravdu to původně byl vývar).
Tak i široké nudle se špenátem
A tak je jasné, že pro velký úspěch se bude opakovat
A proč jsem vlastně divná? Nejlépe odpoví komentář, jedné internetové kamarádky, který mi napsala pod status na facebooku.
ty používáš nudlový strojek fakt na nudle? To jsi snad první koho znám, ostatní ho mají na Fimo. Jsi divná
Jsem, i když strojek jsem původně kupovala na Fimo, jen na něj asi nikdy nedojde, tak proč má zahálet.
Myslím, že za nudlové těsto by mě určitě pochválila, noviny jsem přes něj číst nezkoušela, ale vzorek na utěrce vidět je
Ale pravdou je, že já to měla poněkud jednodušší. Zatímco babička těsto vypracovávala ručně na vále, já zaměstnala domácí pekárnu. A zatímco babička používala dřevěný váleček a poctivě po každém rozválení podsypala, otočila a pokračovala, než mělo tu správnou tloušťku, já mám další vymoženost a to strojek na nudle, který vyválí a ještě široké nudle pak nařeže.
Ale výsledek rozhodně ocenil, jak v polévce (ujela mi trochu ruka, tak tam není moc vidět vodu, ale opravdu to původně byl vývar).
Tak i široké nudle se špenátem
A tak je jasné, že pro velký úspěch se bude opakovat
A proč jsem vlastně divná? Nejlépe odpoví komentář, jedné internetové kamarádky, který mi napsala pod status na facebooku.
ty používáš nudlový strojek fakt na nudle? To jsi snad první koho znám, ostatní ho mají na Fimo. Jsi divná
Jsem, i když strojek jsem původně kupovala na Fimo, jen na něj asi nikdy nedojde, tak proč má zahálet.
středa 1. ledna 2014
neděle 22. prosince 2013
Přání
Krásné Vánoční svátky, spoustu pohody, klidu a lásky. Všem stálým i občasným návštěvníkům
kredit: Palvinka Designs - Winter Wishes
sobota 21. prosince 2013
21.12.2013 - Nový hit
Míša poslední dobou střídá oblíbené pořady a pohádky. No hlavně že už to není Tomáš. Sice uznávám, že tenhle seriál je moc pěkný, ale časem opravdu leze na nervy. Navíc u Tomáše jsou postavy statické a nijak ho nevedou. U hraných pohádek, nebo i animovaných, ale takových, kde je jasný kdo mluví a má jasnou mimiku se Míša snaží opakovat. A tak spolu prostě sledujeme pohádky.
Ovšem ve chvíli na dotaz co chce za pohádku místo výběru DVD pronesl slovíčko "Tádyt" jsem byla opravdu naprosto vedle. Otázku jsem zopakovala a Mišák s jasným výrazem, který říkal "jak může tak geniální dítě mít tak tupou matku" svou odpověď zopakoval. Najednou mi naskočil páteční rozhovor ... kdy Kačka ukazovala Miškovi obrázky na mobilu a po chvíli prohlásila - Jé Míšovi se líbí TARDIS :-). Ano Mišák opravdu vyžadoval Pána Času. Netuším, kdy postřehl, že se na něj dívám a zejména jeho úvod, protože nejvíc ho zajímala právě znělka.
No zkuste namítnout, že to není seriál vhodný pro pětiletého kluka. Navíc existují rozhodně nebezpečnější pořady, které jsou jako dětské označovány. Třeba "Na vlásku". Princezna ohánějící se pánvičkou a likvidující s ní padouchy není dobrý příklad (některé věci zvládá napodobovat poměrně rychle, jen po ruce nejsou padouši, ale já). Navíc při puštění Pána času jsem si odpočala od poslední fáze, kdy jsem poslouchala buď "lala píseň" nebo výkřiky Moulikooo. (Měli jsme šmoulí období).
Ovšem ve chvíli na dotaz co chce za pohádku místo výběru DVD pronesl slovíčko "Tádyt" jsem byla opravdu naprosto vedle. Otázku jsem zopakovala a Mišák s jasným výrazem, který říkal "jak může tak geniální dítě mít tak tupou matku" svou odpověď zopakoval. Najednou mi naskočil páteční rozhovor ... kdy Kačka ukazovala Miškovi obrázky na mobilu a po chvíli prohlásila - Jé Míšovi se líbí TARDIS :-). Ano Mišák opravdu vyžadoval Pána Času. Netuším, kdy postřehl, že se na něj dívám a zejména jeho úvod, protože nejvíc ho zajímala právě znělka.
No zkuste namítnout, že to není seriál vhodný pro pětiletého kluka. Navíc existují rozhodně nebezpečnější pořady, které jsou jako dětské označovány. Třeba "Na vlásku". Princezna ohánějící se pánvičkou a likvidující s ní padouchy není dobrý příklad (některé věci zvládá napodobovat poměrně rychle, jen po ruce nejsou padouši, ale já). Navíc při puštění Pána času jsem si odpočala od poslední fáze, kdy jsem poslouchala buď "lala píseň" nebo výkřiky Moulikooo. (Měli jsme šmoulí období).
úterý 17. prosince 2013
17.12.2013 - Jeden den v předvánočním mumraji ...
Tak poslední skupina před vánoci. Ukecat Mišáka ať se oblíkne byl téměř nadlidský úkol. Nikam se mu nechtělo. Když jsem mu chtěla dát bundu, vypukla scéna. Chtěla jsem mu dát tu, kterou měl v neděli a mezitím už uschla po vyprání. Ouha milej Mišák se rozhodl, že on chce kostičkatou modrou, kterou měl včera. Na některých věcech trvám, ale tohle je ta, kdy mohu ustoupit. A pak najednou byl naprosto vzorně spolupracující dítko.
Na skupině pracoval v pohodě jako vždycky a já mezitím běžela rychle na poštu. Vždyť jdu jen k peněžní přepážce, tentokrát to bude určitě bleskovka. No nic nemohlo být vzdálenější realitě. Dvacet minut na přepážce nikdo nebyl, už jsem se chystala, že holt budeme muset s Mišákem na poštu ještě ve středu (s ním je to vážně "radost"), ale naštěstí jsem pak byla hned na řadě a stihla se vrátit před koncem skupiny.
S psycholožkou jsme se shodly, že Mišák prostě potřebuje vizualizaci a ve vztahu k dětem a lidem dělá pokroky. Že už si automatizuje takovou tu běžnou rutinu. Například když přijde do místnosti, tak pozdraví, není mu stále ideálně rozumět, ale už to, že se o to pokusí, je úžasný pokrok vpřed.
Na skupině pracoval v pohodě jako vždycky a já mezitím běžela rychle na poštu. Vždyť jdu jen k peněžní přepážce, tentokrát to bude určitě bleskovka. No nic nemohlo být vzdálenější realitě. Dvacet minut na přepážce nikdo nebyl, už jsem se chystala, že holt budeme muset s Mišákem na poštu ještě ve středu (s ním je to vážně "radost"), ale naštěstí jsem pak byla hned na řadě a stihla se vrátit před koncem skupiny.
S psycholožkou jsme se shodly, že Mišák prostě potřebuje vizualizaci a ve vztahu k dětem a lidem dělá pokroky. Že už si automatizuje takovou tu běžnou rutinu. Například když přijde do místnosti, tak pozdraví, není mu stále ideálně rozumět, ale už to, že se o to pokusí, je úžasný pokrok vpřed.
sobota 14. prosince 2013
9.12.2013 - Čas s knížkou
Ráno jsme byli s Míšou na logopedii. Protože se mu nechce spolupracovat, když tam jsem, tak ho vždycky odvedu do ordinace a pak jdu ven. A to se to pak pracuje, Mišák se nesnaží hledat způsob jak z toho vyklouznout. A za odměnu si pak může chvíli hrát s tím co ho zaujme.
Tentokrát jsem ho tam nechala i s fotoaparátem. A tak mám i pár fotek z práce.
Já jsem si na poště vyzvedla předčasný dárek od Ježíška nebo naopak opožděného Mikuláše (balíček na mě čekal už od 4.12.). Ale ono je to vlastně jedno, podstatné bylo to, co se nacházelo v obálce. Přišla mi knížka přímo od autorky s osobním věnováním. A mě se už dlouho nestalo, abych přečetla knížku v kuse.
U téhle se mi to stalo, i když jsem ji občas musela odložit, protože mi mluvila ze srdce. Zároveň jsem si psala na chatu s autorkou. A i když jsem věděla, co budu číst, protože jsem znala Diny blog, bylo to pro mě hodně emotivní čtení. Se spoustou slz - ale slz pochopení a slz úlevy
Tentokrát jsem ho tam nechala i s fotoaparátem. A tak mám i pár fotek z práce.
Já jsem si na poště vyzvedla předčasný dárek od Ježíška nebo naopak opožděného Mikuláše (balíček na mě čekal už od 4.12.). Ale ono je to vlastně jedno, podstatné bylo to, co se nacházelo v obálce. Přišla mi knížka přímo od autorky s osobním věnováním. A mě se už dlouho nestalo, abych přečetla knížku v kuse.
U téhle se mi to stalo, i když jsem ji občas musela odložit, protože mi mluvila ze srdce. Zároveň jsem si psala na chatu s autorkou. A i když jsem věděla, co budu číst, protože jsem znala Diny blog, bylo to pro mě hodně emotivní čtení. Se spoustou slz - ale slz pochopení a slz úlevy
čtvrtek 7. listopadu 2013
Klasická chyba ...
V červnu jsem shodou okolností nabrala menší skluz. Ovšem místo abych to shrnula, tak jsem byla přesvědčená, že ten krátký skluz doženu a pak budu pokračovat.
A to byla přesně ta velká klasická chyba. Mezera narůstala, a když jsem chtěla napsat příspěvek, tak jsem si řekla že ne, nejprve dopsat to předchozí, jenže pameť je zákeřná a v podstatě události tak nějak splynuly dohromady.
Potom jsem začala mít problémy i s fotkama a najednou z původních 10 dnů byly 4 měsíce. Třeba se dostanu k tomu, abych to popsala a udělala aspoň nějaké shrnutí, ale naskakuji prostě znova. Jen fotografie do 365 budou bez čísel, protože bych je musela dopočítávat. Ale i na to možná dojde a doplním je. Nebo taky ne. Ale jedu dál ... už neříkám, že budu pokračovat, až to doplním, protože vím, že to bych taky nemusela pokračovat s blogem vůbec ...
A to byla přesně ta velká klasická chyba. Mezera narůstala, a když jsem chtěla napsat příspěvek, tak jsem si řekla že ne, nejprve dopsat to předchozí, jenže pameť je zákeřná a v podstatě události tak nějak splynuly dohromady.
Potom jsem začala mít problémy i s fotkama a najednou z původních 10 dnů byly 4 měsíce. Třeba se dostanu k tomu, abych to popsala a udělala aspoň nějaké shrnutí, ale naskakuji prostě znova. Jen fotografie do 365 budou bez čísel, protože bych je musela dopočítávat. Ale i na to možná dojde a doplním je. Nebo taky ne. Ale jedu dál ... už neříkám, že budu pokračovat, až to doplním, protože vím, že to bych taky nemusela pokračovat s blogem vůbec ...
pátek 18. října 2013
Už se nezeptáš ...
Byla jsem venku a koukala na měsíc, hlavou se mi honily myšlenky o tom co všechno se za ten rok změnilo. Jak strašně moc mi chybíš. Poslední dobou čím dál víc vídám tvůj úsměv a pohled na Míšovi. Chtěla bych vrátit čas, ale vím, že to nejde.
Měla jsem pocit, že tam venku stojíš se mnou, chtěla jsem ten měsíc vyfotit, ale nějak se mi to nepovedlo. A když jsem přišla k počítači, uviděla jsem tam fotku toho měsíce spolu s básničkou, kterou kamarádka napsala kdysi před léty, ale její slova přesně vystihla mé současné pocity. A protože bych to lépe nevyjádřila, děkuji Mirce za svolení použít její fotku i s básničkou.
Už se mi nikdy nezeptáš, ale i tak vím, že tu někde s námi jsi. A vždycky budeš.
pondělí 27. května 2013
365/2013 - 140. Zima a jednočlené destruktivní komando ...
Pondělí, prostě běžný den.Jen já mám pocit, že mi někdo vysál veškerou energii. Fotoaparát naprocházku sice táhnu, ale nějak se nezmůžu na to, ho vyndat z brašny a už vůbec ne fotit. Asi by to stejně nedopadlo dobře, protože vím, že v takovém rozpoložení mysli to fotografování obvykle dopadne tak, že všechny fotky vymažu.
Po příchodu domů, jsem najednou měla pocit, že je tu strašná zima. Venku je přitom sluníčko. Chvilku skládáme s Míšou puzzle a prohlížíme knížky. Když se pořádně zabere do té své nové, tak já si vytáhnu tu, kterou jsem si udělala radost v sobotu a k tomu prohlížení si lehnu ... za chvíli cítím šťouchání do obličeje, Miše přestala bavit jeho knížka a tahá mi tu mojí zpod hlavy a snaží se ji vyměnit za tu svou. Stala se klasika, prostě jsem si hodila šlofika. Musela to být chvilka... Je mi pořád zima, zabalím se do deky a sleduju jak si Miš prohlíží mojí knížku, musím se usmívat ... najednou slyším podezřelé zvuky ... Miš úřaduje v kuchyni, stojí na židličce a vybírá si z lahví na lince ... kde se tam vzal? Jdu mu udělat šťávu, aby si náhodou omylem nevybral ocet ...
Pro jistotu si sedám na gauč a jdem si s Míšou prohlížet obrázky. Scooby Doo ... Cože? Jak to, že jde televize, vždyť jsem ji nepouštěla. Míša mě tahá za ruku a vláčí k ledničce. No jo, je osm hodin a on chce večeři. S mírným zděšením koukám kolem sebe -všude jsou autíčka, mašinky, koleje, knížky, moje časopisy, vystěhovaná knihovna. Musím dávat pozor, abych na nějaké autíčko nešlápla a nepadla pěkně na pozadí :D.
Je jasné co se stalo, prostě jsem usnula a Miš využil situace, když zjistil, že pokud je ticho, tak máma nereaguje, tak si hezky v tichosti vytahal všechno, co nutně ke svému hraní potřeboval a především to,co mu máma obvykle nedovolí.
Až se navečeří, vykoupe a zalehne, budu to muset zas srovnat, ale za ty 2 hodinky mezi šestou a osmou, kdy jsem usnula mi to stálo :-)
Po příchodu domů, jsem najednou měla pocit, že je tu strašná zima. Venku je přitom sluníčko. Chvilku skládáme s Míšou puzzle a prohlížíme knížky. Když se pořádně zabere do té své nové, tak já si vytáhnu tu, kterou jsem si udělala radost v sobotu a k tomu prohlížení si lehnu ... za chvíli cítím šťouchání do obličeje, Miše přestala bavit jeho knížka a tahá mi tu mojí zpod hlavy a snaží se ji vyměnit za tu svou. Stala se klasika, prostě jsem si hodila šlofika. Musela to být chvilka... Je mi pořád zima, zabalím se do deky a sleduju jak si Miš prohlíží mojí knížku, musím se usmívat ... najednou slyším podezřelé zvuky ... Miš úřaduje v kuchyni, stojí na židličce a vybírá si z lahví na lince ... kde se tam vzal? Jdu mu udělat šťávu, aby si náhodou omylem nevybral ocet ...
Pro jistotu si sedám na gauč a jdem si s Míšou prohlížet obrázky. Scooby Doo ... Cože? Jak to, že jde televize, vždyť jsem ji nepouštěla. Míša mě tahá za ruku a vláčí k ledničce. No jo, je osm hodin a on chce večeři. S mírným zděšením koukám kolem sebe -všude jsou autíčka, mašinky, koleje, knížky, moje časopisy, vystěhovaná knihovna. Musím dávat pozor, abych na nějaké autíčko nešlápla a nepadla pěkně na pozadí :D.
Je jasné co se stalo, prostě jsem usnula a Miš využil situace, když zjistil, že pokud je ticho, tak máma nereaguje, tak si hezky v tichosti vytahal všechno, co nutně ke svému hraní potřeboval a především to,co mu máma obvykle nedovolí.
Až se navečeří, vykoupe a zalehne, budu to muset zas srovnat, ale za ty 2 hodinky mezi šestou a osmou, kdy jsem usnula mi to stálo :-)
pondělí 29. dubna 2013
365/2013 - 116. "bez..."
Nevím jestli za to může čtvrteční úplněk či zatmění. Ale tenhle pátek jsem měla prostě pocit, že je prostě divnej. Ne smolnej, nebo vyloženě špatnej, ale prostě divnej. Miš se evidentně špatně vyspal a vstával jak se říká pr... napřed. Nevím jestli na něj ještě působil ten čtvrteční úplněk, ale byl protivnej, uvřeštěnej nenaladěnej. Když jsem nepochopila co po mě chce dostával totální hysterický záchvaty a já se k nim pomalu blížila taky...
... Někdy jsou prostě takové dny kdy je všechno naruby. Kdy bych přála vidět co se ve mě děje, těm kteří mi říkají, jak obdivují, že zvládám Miše s klidem. Někdy je to klid před bouří, z únavy a stresu nemám daleko vybublat a začít ječet, ale ne na Miše, ale prostě jen tak ječet a všechno ze sebe vyventilovat. Navíc začíná být osobnost a je čím dál náročnější určit, kde je už problém a kde mě jenom testuje. Tenhle pátek jsem měla zoufalý pocit, že mi snad úplně všechno dělá naschvál.
Když se večer koupal vzpomněla jsem si na hru AKT - a jak tam celej den ječí, tak šup hlavičku pod vodičku. V tu chvíli jsem se prostě musela zasmát a trošku se mi ulevilo. Ale i tak byl celý den prostě únavný a náročný i když to tak vůbec nemuselo vypadat. Ono nic nebylo tak zlé, ale bylo toho prostě moc za sebou. Prostě 100x nic (atd. atd.) ...
Večer jsem měla pocit, že všechno je naruby, uvědomila jsem si, že i když jsem celý den nosila minoltu s sebou, tak jsem prostě neměla nejdřív možnost a poté energii ji vyndat a fotit. Chtěla jsem původně vyfotit aspon nějakou fotku, ale páteční únava mě opravdu porazila a já už nenašla v sobě sílu, abych za každou cenu našla předmět k vyfocení, tak aby vystihoval den ...
ANO byla jsem totálně utahaná a jen jsem večer seděla a jak se říká koukala do blba. Ale co, vždyt já podle názoru jedné osoby nemám důvod, vždyť mám jenom jedno dítě... (co na tom, že život s ním je občas podobný adrenalinovým sportům). Něco na tom výběru jména bude, stále bojuji a bitvy s Mišákem budou na denním pořádku. Jen se nedají bojovat násilím ale pouze trpělivostí a láskou.
P.S. - Malinko změním pojetí 365 - někdy prostě na tu fotku nedojde, ale jindy je mi líto dát jen jednu. Deníček bude existovat dál, budu se snažit aby výpadek fotek byl co nejmenší, a jindy jich bude víc, protože není zas moc k povídání, ale spousta obrázků z daného dne.
... Někdy jsou prostě takové dny kdy je všechno naruby. Kdy bych přála vidět co se ve mě děje, těm kteří mi říkají, jak obdivují, že zvládám Miše s klidem. Někdy je to klid před bouří, z únavy a stresu nemám daleko vybublat a začít ječet, ale ne na Miše, ale prostě jen tak ječet a všechno ze sebe vyventilovat. Navíc začíná být osobnost a je čím dál náročnější určit, kde je už problém a kde mě jenom testuje. Tenhle pátek jsem měla zoufalý pocit, že mi snad úplně všechno dělá naschvál.
Když se večer koupal vzpomněla jsem si na hru AKT - a jak tam celej den ječí, tak šup hlavičku pod vodičku. V tu chvíli jsem se prostě musela zasmát a trošku se mi ulevilo. Ale i tak byl celý den prostě únavný a náročný i když to tak vůbec nemuselo vypadat. Ono nic nebylo tak zlé, ale bylo toho prostě moc za sebou. Prostě 100x nic (atd. atd.) ...
Večer jsem měla pocit, že všechno je naruby, uvědomila jsem si, že i když jsem celý den nosila minoltu s sebou, tak jsem prostě neměla nejdřív možnost a poté energii ji vyndat a fotit. Chtěla jsem původně vyfotit aspon nějakou fotku, ale páteční únava mě opravdu porazila a já už nenašla v sobě sílu, abych za každou cenu našla předmět k vyfocení, tak aby vystihoval den ...
ANO byla jsem totálně utahaná a jen jsem večer seděla a jak se říká koukala do blba. Ale co, vždyt já podle názoru jedné osoby nemám důvod, vždyť mám jenom jedno dítě... (co na tom, že život s ním je občas podobný adrenalinovým sportům). Něco na tom výběru jména bude, stále bojuji a bitvy s Mišákem budou na denním pořádku. Jen se nedají bojovat násilím ale pouze trpělivostí a láskou.
P.S. - Malinko změním pojetí 365 - někdy prostě na tu fotku nedojde, ale jindy je mi líto dát jen jednu. Deníček bude existovat dál, budu se snažit aby výpadek fotek byl co nejmenší, a jindy jich bude víc, protože není zas moc k povídání, ale spousta obrázků z daného dne.
čtvrtek 25. dubna 2013
365/2013 - 112. Ať žije chaos ...
... aneb našli moji rádcové? Našli? Našli?
Pondělek začal více či méně zcela normálně a vůbec nic nenasvědčovalo, že by mohl nějaký ten chaos nastat. Prostě dopoledne běžné domácí činnosti a po obědě jsme vyrazili do krámu koupit si nějakou tu zmrzku do mrazáku. Když jsme dorazili zpátky, začal Miš protestovat, že domů prostě ne .... Smůla, trvala jsem na převléknutí. Ale jen jsem v rychlosti hodila zmrzky do mrazáku a tašku dala na linku. Donutila Miše převléct a udělala si kafe.
Na pískovišti na dvoře byl Mišan ve svém živlu, i když se snažil celkově zkoumat všechno a neustále jsem hlídala, jestli se neotvírají vrata ven.
A mezitím mi zavolala kamarádka, že už jsou spolu s další kamarádkou na cestě z Prahy a já se mohla těšit na slíbenou návštěvu.
Když obě dorazily, tak Miš měl zrovna prchací náladu a tak co se týká kávy pro návštěvu jsem pouze oznámila, kde je kafe, cukr a hrnky víš a v lednici do něj máte podmáslí a šla lovit mladýho.
A protože bylo krásně, usadily jsme se s kafem na lavičce a já holkám předložila své poklady. No stejně jsem většinu času trávila lovem na Miš. Ale i tak jsme si pokecaly a já byla ráda.
Akorát když holky byly na odchodu zavolal děda, jestli jsme doma, že se tu s babičkou zastaví a tak jsme měli ještě jednu návštěvu. Ale to už se mi Miše povedlo nahnat domů.
Jen večer jsme měla neustále neodbytný pocit, že jsem něco určitě na 100% zapomněla. No jasně, tohle úterý máme skupinu. Vzpomněla jsem si před 23. hodinou. Takže rychle připravit věci, protože ráno to bude fofr, protože Mišovi se určitě nebude chtít vstávat. Takže oblečení na ráno, papíry, knížka, peněženka ... kruci, kde je peněženka? No jasně, vždyť jsem ji nevyndala z té igelitky, co je na lince. Jdu do kuchyně a igelitka nikde. To teprve začalo to správný tóčo, jak se říká. To jsme pro změnu jak motorová myš jezdila já. A nikde nic... prohledala jsem mrazák, pračku, prostor za záchodem, botník, papírovou krabici u přezouvací židle ... nic. Odpadky jsem vynášela v neděli, takže ani tam nemohla skončit omylem. Takže jsem rychle psala holkám, jestli tu tašku některá nevzala omylem v domnění, že je její. Byla to prostě obyčejná igelitka. A tak to bylo - nenašli, nenašli, nenašli ... našli? nenašli ...
A rádcové, nebo spíš v mém případě rádkyně vymýšlely další možná místa, kde by mohla být. Nakonec jsem usoudila, že si ji Mišan odtáhl do pokojíčku a to nemám odvahu ho v noci budit a podívám se ráno. Jen ještě uklidit ty knížky o fotografii co vytahal na jejich místo.
A koukám, pro ty knížky tam místo prostě není, na jejich místě je nacpaná ta ztracená igelitka. Prostě si ji tam uklidil :-)
Takže ve finále NAŠLI
Pondělek začal více či méně zcela normálně a vůbec nic nenasvědčovalo, že by mohl nějaký ten chaos nastat. Prostě dopoledne běžné domácí činnosti a po obědě jsme vyrazili do krámu koupit si nějakou tu zmrzku do mrazáku. Když jsme dorazili zpátky, začal Miš protestovat, že domů prostě ne .... Smůla, trvala jsem na převléknutí. Ale jen jsem v rychlosti hodila zmrzky do mrazáku a tašku dala na linku. Donutila Miše převléct a udělala si kafe.
Na pískovišti na dvoře byl Mišan ve svém živlu, i když se snažil celkově zkoumat všechno a neustále jsem hlídala, jestli se neotvírají vrata ven.
Když obě dorazily, tak Miš měl zrovna prchací náladu a tak co se týká kávy pro návštěvu jsem pouze oznámila, kde je kafe, cukr a hrnky víš a v lednici do něj máte podmáslí a šla lovit mladýho.
A protože bylo krásně, usadily jsme se s kafem na lavičce a já holkám předložila své poklady. No stejně jsem většinu času trávila lovem na Miš. Ale i tak jsme si pokecaly a já byla ráda.
Akorát když holky byly na odchodu zavolal děda, jestli jsme doma, že se tu s babičkou zastaví a tak jsme měli ještě jednu návštěvu. Ale to už se mi Miše povedlo nahnat domů.
Jen večer jsme měla neustále neodbytný pocit, že jsem něco určitě na 100% zapomněla. No jasně, tohle úterý máme skupinu. Vzpomněla jsem si před 23. hodinou. Takže rychle připravit věci, protože ráno to bude fofr, protože Mišovi se určitě nebude chtít vstávat. Takže oblečení na ráno, papíry, knížka, peněženka ... kruci, kde je peněženka? No jasně, vždyť jsem ji nevyndala z té igelitky, co je na lince. Jdu do kuchyně a igelitka nikde. To teprve začalo to správný tóčo, jak se říká. To jsme pro změnu jak motorová myš jezdila já. A nikde nic... prohledala jsem mrazák, pračku, prostor za záchodem, botník, papírovou krabici u přezouvací židle ... nic. Odpadky jsem vynášela v neděli, takže ani tam nemohla skončit omylem. Takže jsem rychle psala holkám, jestli tu tašku některá nevzala omylem v domnění, že je její. Byla to prostě obyčejná igelitka. A tak to bylo - nenašli, nenašli, nenašli ... našli? nenašli ...
A rádcové, nebo spíš v mém případě rádkyně vymýšlely další možná místa, kde by mohla být. Nakonec jsem usoudila, že si ji Mišan odtáhl do pokojíčku a to nemám odvahu ho v noci budit a podívám se ráno. Jen ještě uklidit ty knížky o fotografii co vytahal na jejich místo.
A koukám, pro ty knížky tam místo prostě není, na jejich místě je nacpaná ta ztracená igelitka. Prostě si ji tam uklidil :-)
Takže ve finále NAŠLI
pátek 12. dubna 2013
365/2013 - 99. Až přijde ten Armagedon ...
Úterý je tentokrát ve znamení skupiny. Míša tam chodí rád, tentokrát dokonce v čekárně Davídka pozdravil. Snažil se i ve skupině, jen nebyl nadšenej z toho, že byl neustále opravován při držení pastelky. Zrovna měl chuť držet pastelky jak prase kost, tedy v dlani.
Na skupinu nám pro změnu navazovala logopedie a Mišák tentokrát spolupracoval jedna radost. Na rozloučenou dokonce podal paní doktorce ruku a pak s úsměvem odkráčel.
A pak jsem se rozhodla, že když už jsme v centru a půjdeme směrem k autobusáku do pekárny pro pečivo, že se taky podíváme do Lidlu a do Kiku a zpátky se svezeme autobusem. Když jsme k autobusáku došli, rozhodla jsem se, že bych měla udělat fotku, abych měla na kartičku pro označení míst kam chodíme. Mišu jsem na tu chvilku nechala sednout na lavičku vedle dvou starších paní, takových těch babiček jako bývala ta moje (aspoň to tak vypadalo). No to jsem si dala ...
Já: Máme vyfoceno, tak mi podej ruku a půjdeme zas dál Miško
Babičky: Vy jste taková milá, my vám za to něco dáme (najednou jsem si připadala jak na kouzelnické produkci, od někud a netuším vůbec odkud se v jejich rukou objevily časopisy a mě bylo jasno)
Já: Děkuji nechci
Babičky: Ale to je moc zajímavé čtení o životě
Já: (zahlédla jsem nadpis jednoho z časopisů Strážná věž, tudíž předpokládám, že tím druhým bylo Probuďte se) Ne opravdu nechci.
Babičky: ale vy byste si to ráda přečetla
Já: Nemám zájem
Babičky: No AŽ PŘIJDE TEN ARMAGEDON, tak byste si to ráda přečetla a už nebudete mít možnost.
Já: ne děkuji
A mizela jsem opravdu rychle, protože úcta k jejich věku mi prostě nějak nedovolila se začít nahlas chechtat... Protože jsem najednou viděla tu nastupující sestavu hrdinů v oranžových kombinézách. Tu slavnou x krát parodovanou scénu z Armagedonu.
Pak se mi tedy ještě povedlo špatně došlápnout a můj kotník jen zaúpěl a zbytek dne jsem doma pajdala. Ale to už byla jen taková perlička. Ten hlavní zážitek stál za to :D
Na skupinu nám pro změnu navazovala logopedie a Mišák tentokrát spolupracoval jedna radost. Na rozloučenou dokonce podal paní doktorce ruku a pak s úsměvem odkráčel.
Já: Máme vyfoceno, tak mi podej ruku a půjdeme zas dál Miško
Babičky: Vy jste taková milá, my vám za to něco dáme (najednou jsem si připadala jak na kouzelnické produkci, od někud a netuším vůbec odkud se v jejich rukou objevily časopisy a mě bylo jasno)
Já: Děkuji nechci
Babičky: Ale to je moc zajímavé čtení o životě
Já: (zahlédla jsem nadpis jednoho z časopisů Strážná věž, tudíž předpokládám, že tím druhým bylo Probuďte se) Ne opravdu nechci.
Babičky: ale vy byste si to ráda přečetla
Já: Nemám zájem
Babičky: No AŽ PŘIJDE TEN ARMAGEDON, tak byste si to ráda přečetla a už nebudete mít možnost.
Já: ne děkuji
A mizela jsem opravdu rychle, protože úcta k jejich věku mi prostě nějak nedovolila se začít nahlas chechtat... Protože jsem najednou viděla tu nastupující sestavu hrdinů v oranžových kombinézách. Tu slavnou x krát parodovanou scénu z Armagedonu.
Pak se mi tedy ještě povedlo špatně došlápnout a můj kotník jen zaúpěl a zbytek dne jsem doma pajdala. Ale to už byla jen taková perlička. Ten hlavní zážitek stál za to :D
pátek 5. dubna 2013
Žena
Někdy se stane, že pošlete něco do světa a pak ve chvíli kdy to potřebujete, se vám to vrátí třeba i po letech. To se stalo dneska mě. Kdysi jsem přeposlala jeden email, který mi přišel a který mě zaujal (nepatřím mezi nadšené rozesílače emailů a obvykle u mě končí). Dnes jsem jej objevila na facebooku a pod tím poznámku, že před těmi 9 lety přišel ode mě. A já si ho opět ráda přečetla, potřebovala jsem to připomenutí ...
Tak tady je
Tak tady je
pátek 1. března 2013
Zajímavá matematika ...
Kdysi jsem od dědy dostala knížku s tímhle názvem, byly tam různé matematické hry a hříčky. Občas bylo pro mě řešení záhadou, jindy mi přišlo jednoduché. Matematické hříčky mě vždycky bavily, ale nad tou dnešní by asi i autoři oné knížky nevěřícně kroutily hlavou.
Používám předplacený tarif u nejmenovaného operátora. To že mi v únoru volali a snažili se mi vecpat výhodnější tarif, protože mají rozhodně lepší přehled o tom kolik provolám než já, to pominu. Jaksi do čerpaných částek započetli i mou návštěvu Prahy a platbu SMS jízdenky. Tarif prostě nechci, mám kartu a vyhovuje mi to. Ovšem dnes jsem si potřebovala zkontrolovat zbývající kredit a jeho čerpání a zůstala jsem zírat. Ne nad částkou, ta odpovídala, ani nad rozpisem čerpání kreditu za obdobíí od 16. do 28.2. to taky odpovídalo 59 Kč. Ale nad grafem který byl pod tím - průměrné týdenní náklady na volání 1534 Kč. Tak tomu říkám záhadná matematická hříčka - při vyčerpání kreditu 59 kč za 12 dní průměr na 1 týden 1534 kč. Že bych ve škole něco zaspala ;-).
Nebo se operátor snaží, abych se taky zasmála. Ale já stejně jako ten chlapeček v tom starém klasickém vtipu vím co s tím je. Maj to rozbitý :)
Používám předplacený tarif u nejmenovaného operátora. To že mi v únoru volali a snažili se mi vecpat výhodnější tarif, protože mají rozhodně lepší přehled o tom kolik provolám než já, to pominu. Jaksi do čerpaných částek započetli i mou návštěvu Prahy a platbu SMS jízdenky. Tarif prostě nechci, mám kartu a vyhovuje mi to. Ovšem dnes jsem si potřebovala zkontrolovat zbývající kredit a jeho čerpání a zůstala jsem zírat. Ne nad částkou, ta odpovídala, ani nad rozpisem čerpání kreditu za obdobíí od 16. do 28.2. to taky odpovídalo 59 Kč. Ale nad grafem který byl pod tím - průměrné týdenní náklady na volání 1534 Kč. Tak tomu říkám záhadná matematická hříčka - při vyčerpání kreditu 59 kč za 12 dní průměr na 1 týden 1534 kč. Že bych ve škole něco zaspala ;-).
Nebo se operátor snaží, abych se taky zasmála. Ale já stejně jako ten chlapeček v tom starém klasickém vtipu vím co s tím je. Maj to rozbitý :)
pondělí 25. února 2013
365/2013 - 54. Jako na kolotoči ...
... nebo spíš jako na houpačce. Celý den byl takový nějaký na levačku. Snad to počasi a pošmourno, schované sluníčko všechno přispělo k celkové divné náladě, kdy pak stačil jeden spouštěč. A najednou jsem seděla, brečela, nebyla to schopná zastavit. Možná jsem to potřebovala aspoň na chvilku nebýt silná a normálně se vybrečet. Rozhodně se mi ulevilo.
Miškovi jsem pustila jeho milovaného Tomáše, abych mu nedělala v hlavě zmatek. A on si pro změnu den na kolotoči pojal po svém. Usadil se v židli a pěkně o stůl se otáčel, aby byla přece legrace. Myslím že ten jeho kolotoč byl určitě veselejší.
Miškovi jsem pustila jeho milovaného Tomáše, abych mu nedělala v hlavě zmatek. A on si pro změnu den na kolotoči pojal po svém. Usadil se v židli a pěkně o stůl se otáčel, aby byla přece legrace. Myslím že ten jeho kolotoč byl určitě veselejší.
středa 6. února 2013
365/2013 - 37. Náhodné setkání
Každý den je něčím jiný a něčím zvláštní, nikdy nevíte koho zrovna potkáte a jak vás jednotlivá setkání ovlivní. To se dneska stalo mě. Protože bylo krásně, svítilo sluníčko, vzala jsem foťák a šla se projít, přes můstek, ke kterému se Míšovi nikdy nechce. Asi ho budu muset ukecat, protože jsou tam samozřejmě kačeny. Zkusila jsem pár fotek z můstku, ale nebylo to ono tak jsem vyrazila pěkně na břeh. Ovšem než jsem se nadála vyrazil proti mě živý "parník". Netušila jsem, že tady volně žijí nutrie.
Když jsem fotila o kousek dál, zavolala na mě paní se psem z druhého břehu, že se mi moc omlouvá, že mi vlezla do záběru (nevlezla, dokonce jsem ji ani v první chvíli nezaregistrovala). A potom se mě zeptala, jestli vím o tom chráněném platanu nedaleko, že by stál z fotografii. Poděkovala jsem jí za tip a vyrazila. A samozřejmě cestou jsme se střetli. A tak jsme se zapovídali o focení, o přírodě, o špercích a hlavně o fantazii a nápadech. Ke stromu jsme zašli spolu, prostě byl to nečekaně příjemně prožitý kousek dne. Když jsme pak došli zpátky na hlavní cestu a k poště, bylo mi skoro líto, že už se loučíme. Popřáli jsme si vzájemně štěstí, paní šla na poštu a já pokračovala v procházce. A ten příjemný pocit mi zůstal po celý zbytek dne. Nebyla to dlouhá část dne, ale na chvíli jsme dokázali téměř zastavit čas. Za to té neznámé paní děkuju.
Fotek jsem si přinesla dost a vlastně ani nevím, která nejlépe vystihuje den a tak jsem se nakonec rozhodla pro psí slečnu, která mi ochotně zapózovala včetně psího úsměvu. Na ni ani na její paničku jen tak nezapomenu. Doufám, že je ještě někdy potkám.
Když jsem fotila o kousek dál, zavolala na mě paní se psem z druhého břehu, že se mi moc omlouvá, že mi vlezla do záběru (nevlezla, dokonce jsem ji ani v první chvíli nezaregistrovala). A potom se mě zeptala, jestli vím o tom chráněném platanu nedaleko, že by stál z fotografii. Poděkovala jsem jí za tip a vyrazila. A samozřejmě cestou jsme se střetli. A tak jsme se zapovídali o focení, o přírodě, o špercích a hlavně o fantazii a nápadech. Ke stromu jsme zašli spolu, prostě byl to nečekaně příjemně prožitý kousek dne. Když jsme pak došli zpátky na hlavní cestu a k poště, bylo mi skoro líto, že už se loučíme. Popřáli jsme si vzájemně štěstí, paní šla na poštu a já pokračovala v procházce. A ten příjemný pocit mi zůstal po celý zbytek dne. Nebyla to dlouhá část dne, ale na chvíli jsme dokázali téměř zastavit čas. Za to té neznámé paní děkuju.
Fotek jsem si přinesla dost a vlastně ani nevím, která nejlépe vystihuje den a tak jsem se nakonec rozhodla pro psí slečnu, která mi ochotně zapózovala včetně psího úsměvu. Na ni ani na její paničku jen tak nezapomenu. Doufám, že je ještě někdy potkám.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)