pondělí 29. dubna 2013

365/2013 - 119. Že prší ...

... a co má být.

Dneska jsem potřebovala dojít jenom do obchodu tady u nás. Automaticky jsem sbalila minoltu. Vlastně už ji tahám úplně všude. Když jsme vyšli z krámu začalo akorát poprchávat.

A co má být, Miš má naprosto jasno, jsme venku, takže se jdem podívat minimálně na autička, vždyť neleje, je to jen takový pravý májový deštík.

Moc šancí na fotografování jsem neměla. Miš se rozhodl zrovna dneska být velmi samostatný a vyrazit. A tak než jsem stihla zaostřit, tak byl už někde jinde a protože je plašan a přece jen jsme se blížili zpátky k hlavní silnici, tak jsem rychle sledovala a víc mě prostě nenechal.


365/2013 - 118. Vyřešené dilema

Tak jsem měla dilema, co bude k obědu, jestli ledvinky s rýží nebo škubánky, na oboje jsem měla už delší dobu chuť. Ovšem to by "babča" nesměla na internetu zveřejnit recept na rychlé lívance a ještě navíc spolu s fotkou. Nikdy by mě nenapadlo dát do těsta na lívance sýr cottage a to mě teda zaujalo. I když mám podobný recept, jen jsou "jogurtové".

A tak byla zeleninová polévka, kterou už jsem měla hotovou předem a právě ony lívance potřené zavařeninou a dozdobené radoňáčkem (krém takového typu jako pribiňáček, ale chuťově mnohem lepší a rovnou z mlékárny)

Stihla jsem namazat a vyfotit první várku, pak už jsem je nestíhala ani smažit. Neměla jsem med, a tak jsem dala do těsta lžíci cukru
Nasypat do mísy sypké suroviny - 1 hrnek hladké mouky, 1/2 lžičky PRDOPEČ a 1 lžíci cukru a v druhé zamíchat 2/3 hrnku mléka, 2 vejce, 1 sýr cottage. Přidat k sypkým surovinám, pořádně zamíchat a pak už jen smažit lívanečky. Jsou výborné.

Dilema bylo vyřešeno a ledvinky přesunuty na pondělí ...

365/2013 - 117. Společné tvoření

Sobota u nás začíná vždy stejně. Kolem osmé ráno začínám ukecávat Miše, že se mu chce opravdu vstávat a on se tváří, že v žádném případě. Samozřejmě, že vždycky vstane tak, abychom stihli v 8.45 stád u bučící dodávky. Jen z původních dvou jogurt na týden jsme to zvedli na čtyři. Ale když mu tak chutnaj. A někdy se dostane i na mě.

Od dodávky zase zpátky domů na snídani, no není přece nic lepší, než si dát k snídani čerstvé mléko nebo podmáslí.

A jednou za 14 dní jsou tu farmářské trhy a blešák. A tak jsme se vyrazili po snídani podívat. Samozřejmě, že když už jsme byli na náměstí nemohli jsme vynechat Želvu.

V podvečer jsem se pustila do lepení suchých zipů na zalaminované kartičky do komunikační knihy. Ta ho sice za účelem komunikace moc nezaujala, ale to se bude muset podat časem. Ovšem do lepení kousků suchých zipů na kartičky a jejich rovnání do kníhy (zatím bez určeného řádu) ho nadchlo. Až mě to překvapilo. Když vezmu jak se vůbec do podobné činnosti ještě minulý týden nechtěl za žádnou cenu zapojit.

A tak jsme tvořili spolu, myslím, že je to dobře, aspoň se nebude na knihu tvářit jako na úhlavního nepřítele.

365/2013 - 116. "bez..."

Nevím jestli za to může čtvrteční úplněk či zatmění. Ale tenhle pátek jsem měla prostě pocit, že je prostě divnej. Ne smolnej, nebo vyloženě špatnej, ale prostě divnej.  Miš se evidentně špatně vyspal a vstával jak se říká pr... napřed.  Nevím jestli na něj ještě působil ten čtvrteční úplněk, ale byl protivnej, uvřeštěnej nenaladěnej. Když jsem nepochopila co po mě chce dostával totální hysterický záchvaty a já se k nim pomalu blížila taky...

... Někdy jsou prostě takové dny kdy je všechno naruby. Kdy bych přála vidět co se ve mě děje, těm kteří mi říkají, jak obdivují, že zvládám Miše s klidem. Někdy je to klid před bouří, z únavy a stresu nemám daleko vybublat a začít ječet, ale ne na Miše, ale prostě jen tak ječet a všechno ze sebe vyventilovat.  Navíc začíná být osobnost a je čím dál náročnější určit, kde je už problém a kde mě jenom testuje. Tenhle pátek jsem měla zoufalý pocit, že mi snad úplně všechno dělá naschvál.

Když se večer koupal vzpomněla jsem si na hru AKT - a jak tam celej den ječí, tak šup hlavičku pod vodičku. V tu chvíli jsem se prostě musela zasmát a trošku se mi ulevilo. Ale i tak byl celý den prostě únavný a náročný i když to tak vůbec nemuselo vypadat. Ono nic nebylo tak zlé, ale bylo toho prostě moc za sebou. Prostě 100x nic (atd. atd.) ...
Večer jsem měla pocit, že všechno je naruby, uvědomila jsem si, že i když jsem celý den nosila minoltu s sebou, tak jsem prostě neměla nejdřív možnost a poté energii ji vyndat a fotit. Chtěla jsem původně vyfotit aspon nějakou fotku, ale páteční únava mě opravdu porazila a já už nenašla v sobě sílu, abych za každou cenu našla předmět k vyfocení, tak aby vystihoval den ...

ANO byla jsem totálně utahaná a jen jsem večer seděla a jak se říká koukala do blba. Ale co, vždyt já podle názoru jedné osoby nemám důvod, vždyť mám jenom jedno dítě... (co na tom, že život s ním je občas podobný adrenalinovým sportům). Něco na tom výběru jména bude, stále bojuji a bitvy s Mišákem budou na denním pořádku. Jen se nedají bojovat násilím ale pouze trpělivostí a láskou.

P.S. - Malinko změním pojetí 365 - někdy prostě na tu fotku nedojde, ale jindy je mi líto dát jen jednu. Deníček bude existovat dál, budu se snažit aby výpadek fotek byl co nejmenší, a jindy jich bude víc, protože není zas moc k povídání, ale spousta obrázků z daného dne.

sobota 27. dubna 2013

365/2013 - 115. "zločinec"

Jsou dny kdy Miš odmítá mou asistenci u oblékání. Ne nesnažím se ho oblékat, jen se snažím mu dávat to, co opravdu potřebuje a v pořadí, ve kterém by si to obléknout měl. Někdy se mu ovšem povedou dokonalé kreace a jindy je to jen tričko, které má obráceně. A to se přiznám, že ho raději nechám, než s ním vést bitvu o to, že podruhé si ho obléknout odmítne.

A v Mišákovo očích jsem byla zločincem toho nejhoršího ražení. Udělala jsem totiž k svačině mrkvovo-jablečný salát s citronovou šťávou. Mám ho ráda a Miš taky. Takže jsem ho udělala velikou mísu, aby si dal Mišák ke svačině a pak odpoledne jsme měli na osvěžení v teplém počasí. Spletla jsem se a spáchala jsem ten nejhorší možný zločin v Mišákovo aktuálním pohledu, dovolila jsem si sníst z té mísy 2 lžíce salátu. Ty vyčítavé pohledy, které na mě vrhal mluvily za vše. A tak jsem se pustila do druhé várky. Když jsem nastrouhala mrkev, tak mi chtěl Mišák pomáhat, přitáhl si židličku a neustále mi bral druhé struhadlo a tak jsem ho nechala strouhat jablíčka
Chvíli byl opravdu zaujatej, ale pak přišel na to, že užírat už nastrouhanou mrkev, je ale daleko větší zábava.
Odpoledne jsme vyrazili k želvě. A protože tam chodíme rádi a protože Markéta komentovala na facebooku, že by si salát taky dala, tak jsme jí přece jen trošku vzali s sebou.
Miša byl spokojenej, protože bylo hezky, mohli jsme být ve dvoře, a tak prozkoumal pískoviště, houpačku a pobíhal a já jen v klidu seděla a snažila se relaxovat. Takovýhle pěkný je ze dvora výhled

Večer jsem se rozhodla, že zkusím vyfotit úplněk, částečné zatmění byl jen takový malý bonus. Ale vzhledem k tomu, že by to chtělo delší objektiv, tak jsem udělat výřez.
neřeším techniku, prostě se snažím pracovat s tím co mám, někdy se mi daří lépe, jindy hůře.


365/2013 - 114. Co se dá venčit ...?

Jo ze zimy přešlo počasí rovnou do léta... Náš denní program je zase stejný, jen kromě procházek máme navíc i pobyt na pískovišti. Ale moc se neodchylujeme. Ono to vlastně ani nejde. Míša prostě potřebuje mít svojí jistotu.

Chtěla jsem nám dojít koupit do krámu u nás nějakou zmrzlinu. Jenom jsem udělala drobnou chybu, nedala jsem Mišákovi batůžek, takže přece nejdeme na žádný nákup, poštu nebo k doktorce, jdem za zábavou. A když ne na písek, tak to nevadí, tak půjdem na procházku a on si vezme s sebou tatru, musí ji předvést ostatní autíčka v okolí.
Jen pro zmrzlinu jsme nešli, i když asi by nevadilo, kdybychom do krámu napochodovali s tatrou. On tam neškodí. Maximálně jim přerovná autíčka s bonbonama, protože přece musí být všechny jedním směrem. Procházka byla v pohodě, jen nebyl nadšenej z toho, že nedovolím tatru vláčet k potoku. Představa jak v tom sešupu lovím jeho i tatru mi nepřišla příliš lákavá.
Cestou jsem si všimla, že na hřišti vedle natahují sítě, no jo, je hezky a tak se bude střílet častěji. Bydlíme totiž vedle paintballového hřiště. A abych pravdu řekla, je to klidné sousedství, v noci se nestřílí a přes den mi to opravdu nevadí. Navíc tam co mám okna, tam se parkují auta účastníků a taky jsou tam lavičky, kde si ti, co už jsou "zastřelení" dávaj kafe. A Miš je rád z okna sleduje. Má totiž rád, když vidí nějaké hemžení. A můj názor na tuhle zábavu se už nějaký ten rok nemění. Někde je potřeba adrenalin vybít a tohle je mnohem bezpečnější než spousta jiných aktivit (Například "závody" po D1).

A ve schránce na mě čekalo nové číslo Bead & Button. Těšila jsem se, jak si ho pěkně u kafe prolistuju, zatímco si Miš bude hrát na pískovišti. Jo to by se mi líbilo, aby se choval tak, jak předpokládám. Vrhl se na časopis a na lavičce si ho prohlížel on. Já holt přišla na řadu až večer.

pátek 26. dubna 2013

365/2013 - 113. Srovnávání ...

Úterý - poslední osmá skupina. Samozřejmě, že Mišanovi se opravdu nechtělo vstávat. Zatímco jsou dny kdy straší celkem brzy, tak pak přijdou dny, kdy ale nejeví nejmenší chuť vstávat. Nejlépe v den, kdy je to nutné.
Když jsem potom mluvila s psycholožkou, začal si Miš zouvat v té místnosti botičky a sundavat ponožky. Při mém dotazu proč se proboha zouvá, mě neuznal za hodna pohledu. On přece ví co dělá. Věděl, v té místnosti jsou totiž žebřiny a na ty se v botičkách a ponožkách šplhá opravdu špatně.

Ani jsme se nikde nestavovali, protože jsem věděla, že mi mají doručit očekávanou zásilku. Nechala jsem vytisknout kartičky (ale to je na samostatný článek).
No a odpoledne jsme museli samozřejmě ven, kdo by taky v tak krásném počasí seděl doma. Miš kromě své tatry se zmocnil stejné tatry u sousedů a jal se je porovávat.

Vždycky je srovnal vedle sebe, chvilku zkoumal, potom vzal tu svojí za špagát a proběhl se s ní po dvoře. To auto na první fotce je opravdu zaparkované a je to ve dvoře. Není nikde na parkovišti či jiném nebezpečném místě. :-)
Večer jsem kartičky zalaminovala, rozstříhala a doufám, že práce s nimi bude fungovat. S těmi původními se mi povedlo odbourat vztek při česání.

čtvrtek 25. dubna 2013

365/2013 - 112. Ať žije chaos ...

... aneb našli moji rádcové? Našli? Našli?

Pondělek začal více či méně zcela normálně a vůbec nic nenasvědčovalo, že by mohl nějaký ten chaos nastat. Prostě dopoledne běžné domácí činnosti a po obědě jsme vyrazili do krámu koupit si nějakou tu zmrzku do mrazáku. Když jsme dorazili zpátky, začal Miš protestovat, že domů prostě ne .... Smůla, trvala jsem na převléknutí. Ale jen jsem v rychlosti hodila zmrzky do mrazáku a tašku dala na linku. Donutila Miše převléct a udělala si kafe.

Na pískovišti na dvoře byl Mišan ve svém živlu, i když se snažil celkově zkoumat všechno a neustále jsem hlídala, jestli se neotvírají vrata ven.
A mezitím mi zavolala kamarádka, že už jsou spolu s další kamarádkou na cestě z Prahy a já se mohla těšit na slíbenou návštěvu.
Když obě dorazily, tak Miš měl zrovna prchací náladu a tak co se týká kávy pro návštěvu jsem pouze oznámila, kde je kafe, cukr a hrnky víš a v lednici do něj máte podmáslí a šla lovit mladýho.
A protože bylo krásně, usadily jsme se s kafem na lavičce a já holkám předložila své poklady. No stejně jsem většinu času trávila lovem na Miš. Ale i tak jsme si pokecaly a já byla ráda.

Akorát když holky byly na odchodu zavolal děda, jestli jsme doma, že se tu s babičkou zastaví a tak jsme měli ještě jednu návštěvu. Ale to už se mi Miše povedlo nahnat domů.

Jen večer jsme měla neustále neodbytný pocit, že jsem něco určitě na 100% zapomněla. No jasně, tohle úterý máme skupinu. Vzpomněla jsem si před 23. hodinou. Takže rychle připravit věci, protože ráno to bude fofr, protože Mišovi se určitě nebude chtít vstávat. Takže oblečení na ráno, papíry, knížka, peněženka ... kruci, kde je peněženka? No jasně, vždyť jsem ji nevyndala z té igelitky, co je na lince. Jdu do kuchyně a igelitka nikde. To teprve začalo to správný tóčo, jak se říká. To jsme pro změnu jak motorová myš jezdila já. A nikde nic... prohledala jsem mrazák, pračku, prostor za záchodem, botník, papírovou krabici u přezouvací židle ... nic. Odpadky jsem vynášela v neděli, takže ani tam nemohla skončit omylem. Takže jsem rychle psala holkám, jestli tu tašku některá nevzala omylem v domnění, že je její. Byla to prostě obyčejná igelitka. A tak to bylo - nenašli, nenašli, nenašli ... našli? nenašli ...
A rádcové, nebo spíš v mém případě rádkyně vymýšlely další možná místa, kde by mohla být. Nakonec jsem usoudila, že si ji Mišan odtáhl do pokojíčku a to nemám odvahu ho v noci budit a podívám se ráno. Jen ještě uklidit ty knížky o fotografii co vytahal na jejich místo.

A koukám, pro ty knížky tam místo prostě není, na jejich místě je nacpaná ta ztracená igelitka. Prostě si ji tam uklidil :-)
Takže ve finále NAŠLI



pondělí 22. dubna 2013

Den Země

22.4. je Den Země. Ne nemám v plánu psát o tom proč, od kdy ani jeho historii. Takových článků je na internetu spousta (stačí se zeptat strýčka Googla a tetičky Wiki), chci psát o tom našem.

Zdejší mateřské centrum pořádalo v neděli akci ke dni země určenou pro děti. Byla pohádka o kouzelném mlýnku, koutek kde si děti mohli vyrobit papírového ptáčka, nebo různé otázky z přírody a také si mohly děti zasadit semínko.

A protože bylo krásně, tak jsme s Míšou vyrazili, nejprve k Želvě a potom do parku ...

Divadlo už se hrálo, ale Míša nejevil nejmenší zájem, proč taky si sedat do davu dětí. Chvíli si sedl ke tvoření papírového ptáčka - asi tak jednu minutu se zaujetím patlal lepidlo a další minutu sledoval jak trháme papírky a lepíme jako bříško a přitom je tam chtěl lepit celé. A vybarvovat ho prostě nebavilo.

a tak vstal a mnohem větší zaujetí a zájem projevoval o to, jak je ukotvený stan do země.

Navíc proč by měl tvořit, nebo koukat na pohádku, když našel naprosto dokonalý objekt svého zájmu - kanystr s vodou
a rozhodně nebyl se svým zaujetím sám
A co teprve, když objevil stanoviště na sázení semínek. To samo o sobě ho nezajímalo, ale takové rochnění v hlíně, to má přece své kouzlo

a není jedinej důvod, proč by se měl nechat vyrušovat
a když už ho to přestalo bavit, tak se prostě sebral a vyrazil na procházku podle svého. Ale nechal mě sem tam něco vyfotit. Šli jsme pěkně mezi turisty na náměstí (zámeckou restauraci jsem mu zatrhla)


a odtut zase zpátky k vodě. Cestou si samozřejmě prohlížel auta, ale jedno ho hodně zaujalo. Nebo spíš jeho SPZ, prostě byla jiná, než je zvyklý a tak ji samozřejmě s důkladným zaujetím zkoumal
a pak už jsme vyrazili domů. Míša sice nekoukal na pohádku, netvořil, ale evidentně byl spokojený s procházkou. Jen doma chtěl ještě na pískoviště, kdežto já chtěla aby se nejprve převlékl. Samozřejmě, že jakmile se za ním zavřeli dveře, už na pískoviště ani nevzdechl a zajímala ho především lednička a její obsah :-)



neděle 21. dubna 2013

365/2013 - 111. Ztráty a nálezy

Dneska byla RC Kašpárek pořádaná akce pro děti k zítřejšímu Dni Země. Ovšem mě jako relativně čerstvému přistěhovalci místo konání moc neřeklo. Ale co mám pusu, resp. klávesnici a ruce a tak se zeptám. Napsala jsem Želvě a bylo mi vysvětleno, kde to je a když odbočku náhodou opravdu nenajdu, tak mám dorazit k nim a ona mi ji ukáže. Odbočku jsem našla, ale i tak jsem se rozhodla do doupěte zajít na odpolední kávu a eventuelně na zmrzlinu.
A když už jsme s Míšou dorazili, zeptala jsem se, zda se přece jen čepička nenašla. NAŠLA. A byla připravená na věšáku. Když jsem ji sundala a podala Mišanovi, rozsvítil se jako sluníčko.

A pokud máte pocit, že vidíte dvě kšiltovky, tak je to tak. Té s lebkami se odmítl vzdát, ale tu nalezenou si musel hned nasadit. Takže obě oblíbené kšiltovky (sám si je loni vybral) a k tomu zmrzlina = jedno velmi spokojené dítě. Aspoň na chvilku.

365/2013 - 110. Mobilní telefon zdroj nekonečné zábavy II.

Poslední dobou mám s mobilem opravdu veselo. Ovšem tentokrát se o tu zábavu postaral Mišák. Zase měl jeden ze svých nespavých dnů. Takže ve 4 ráno dorazil ke mě, ale to se ke mě jen zachumlal a spal. Ovšem v 6 se rozhodl, že nevidí už důvod spát. A bylo mu úplně jedno, že  já nemohla v noci usnout a do dvou se převalovala. A protože začal rachotit věcma v kuchyni, nezbylo mi nic jiného než vstát a jít mu udělat snídani. Pak jsem drze ještě zalehla a doufala, že zvládnu aspoň trošku podřimovat. Mišák se nasnídal a usadil se u pastelek a já klimbla. Probral mě zvuk telefonu - oznamovací ton. To mě rychle probralo. Mišan držel můj mobil a někam telefonoval, navíc ho zapnul na reproduktor, takže bylo slyšet jak vyzvání. Ale asi nebyla odezva tak rychlá, jak si představoval, tón už ho nebavil a navíc zaregistroval, že jsem vstala a tak raději rychle zavěsil.
Během chvíle začal telefon zvonit, volala kamarádka. V první chvíli mě napadlo, co se děje, že mi volá v 7 ráno. Jakmile jsem telefon zvedla, bylo mi to jasný ...
Ahoj, co se prosim tě děje?
Aha - tak tobě telefonoval?

No a měly jsme jasno obě. Kamarádka prostě nemá ideální jméno, je totiž v telefonním seznamu na prvním místě :D Jediná šance je, že naučí psa zvedat telefon, aby si mohli spolu pokecat :D

No a ještě nový plyšový přírůstek - ve středu na poště jsme mimo jiné vyzvedli s Míšou balíček, který si hrdě sám nesl. Jedna úžasná korálková kamarádka mu poslala plyšovou rybku. Ovšem ta nejúžasnější věc na rybce je horní ploutvička, dá se totiž stočit do háčku a může se pověsit a tak když ji netahá po bytě, necpe do vany a podobně, tak rybka má své místo nad jeho postýlkou.

365/2013 - 109. A co dál...?

Takový běžný den, hraní, stavění, procházka. Prostě standardní program dne. On Miš potřebuje mít své pravidelné činnosti. No a já tvořila kartičky pro komunikaci a Miš si skládal kostičky.
Tady zrovna velmi zaujatě přemýšlí, jestli dát žlutou nebo oranžovou :D

365/2013 - 108. Krtek a lízátko

Jedna z mlsot, které Mišan opravdu miluje jsou placatá lízátka. Nevím proč, ale kulatá po chvíli odloží a už se k nim nevrátí. Ale ta placatá si opravdu oblíbil. A tady v malých potravinách je mají. Původně měli taková, že vypadala jako ovoce na řezu (kiwi, citron apod.). Ovšem teď mají ta správná krtečková. A dokonce na obalu mají krtečka.

A tak když jdeme na procházku, nebo nakoupit, tak mu jedno vezmu.

A když ho zlikviduje, tak ještě okusuje tyčku a je za "drsňáka". Začíná být osobnost a je to s ním někdy velmi náročné. A já přemýšlím, kdy se to roztomilé batole proměnilo v tohohle drsňáka. A poté co ztratil svou oblíbenou džínovou kšiltovku, tak si tuhle s lebkama opravdu hlídá.

365/2013 - 107. Čáp ztratil čepičku ...

... tahle říkanka, kterou jsem si z dětství vybavila vystihuje příhodu dne.

Ráno jsme vyrazili na kontrolu k psycholožce, kterou jsem zároveň požádala o zprávu pro centrum ranné péče APLA, že zvažuje diagnozu PAS a z toho důvodu nás posílá na diagnostiku. A my můžeme být zařazeni do centra ranné péče. Myslím, že Mišákovi to hodně pomůže a mě taky, když dostanu rady jak na něj a nebudu muset neustále tápat. Taky máme dobrou zprávu, že skupina bude pokračovat hned od května a dotaz, jestli chceme pokračovat.Rozhodně chceme, to je věc, kde neváhám ani minutu. Vidím Mišanovo pokroky a navíc se tam i těší.

Potom jsme museli na poštu, tu Mišák moc nemusí, zvlášt když musíme postupně ke třem různým okýnkům. Už byl opravdu protivný, nenaladěný a tak jsem ho uklidňovala s tím, že za chvilku půjdeme k Želvě a že si tam bude moc hrát na písku, protože je hezky a už tam funguje i dvorek a pískoviště. Těšila jsem se, že udělám u Želvy nějaké fotky. Ovšem to bych si musela den předtím zkontrolovat stav baterky. Samozřejmě pár prvních fotek a foťák se vypnul - vybitá baterie.
A aby toho nebylo málo, tak Mišan někde dobře schoval svojí oblíbenou kšiltovku. Prostě ze Želvího doupěte jsme odcházeli bez ní. I Zuzka šla zkontrolovat pískoviště, jestli ji tam Miš nenechal. Nikde jsme ji neviděli a tak jsem si řekla, že jsem ji asi sbalila do batohu a nechtělo se mi ho probírat. Bohužel doma z batohu nevypadla. A protože k Želvě s ní došel, musela zůstat tam. A nezbývalo než doufat, že při příští návštěvě se k nám vrátí.

Když jsem akorát dodělávala oběd, volala mi Lenka, že se chystají s holkama na procházku, tak jestli jsme doma, že by se tu zastavili. Dorazili akorát ve chvíli kdy Míša dojídal oběd. Holky mezitím objevily Míšovo pirátské, rytířské a vikingské vybavení a tak ho musely otestovat. Bohužel baterka foťáku byla v nabíječce, takže to nemám zdokumentováno. Pak jsme s Lenkou vypustili děti na pískoviště a my si sedli na lavičku s kafem k nim. Probrali jsme korálky, knoflíky, tvoření a vůbec prostě takové ty ženské záležitosti.

Prostě zase jeden báječný den ...

pátek 19. dubna 2013

365/2013 - 106. Mobilní telefon, zdroj nekonečné zábavy?

Mišáček zabodoval, zmocnil se diáře, kde mám časy kontrol a různých akci. A tak vím, že 17.4. máme kontrolu u doktorky, ale nevím čas. A opravdu se potřebuju dovolat. Beru mobil a vytočím číslo, ale ouha, místo klasického tonu mi operátor sděluje, že i když nemám kredit, tak mohu zaslat výzvu o zavolání. Co to je za blbost - při posledním telefonátu mi to nehlásilo kredit pod 50 kč a jestli jsem mezitím odeslala 2 SMS. Tak jak můžu být bez kreditu. Vím že by tam mělo být něco kolem 70-80 kč. Pro jistotu posílám dotaz na kredit - 84 Kč. Zkouším znova volat, opět mi to nedovolí kvůli nedostatku kreditu. Přihlašuji se do aplikace operátora pro předplacené karty - vidím zůstatek kreditu 84 kč. Znovu jdu telefonovat - a opět stejná situace. Nakonec si řeknu, že si kredit dobiju, stejně bych to udělala nejpozději další týden. Přijde SMS s potvrzením o dobití a aktuálním stavu, SMS o odměně za dobití, ovšem telefonovat stále z důvodu nedostatečného kreditu nelze. No jestli mě tímhle chtějí přesvědčit na své nové tarify, tak se pletou. V zoufalství už přemýšlím o tom, že zaběhnu na poštu a koupím kartu od konkurence, abych si mohla vyřídit nutný telefonát...
Ještě to za půl hodiny zkouším znova a konečně jsem se dovolala. Ano mobil a jeho operátoři jsou opravdu zdrojem nekonečné zábavy. Bez nich bych se mohla nudit.

Po obědě jsme se šli projít a cestou zpátky jsem si vyzvedla ve schránce obálku, kde na mě čekalo překvápko. No překvápko, o tom, že knížka dorazí jsem věděla, jen jsem nevěděla kdy. Samozřejmě ji Mišan opět musel prohlédnout dřív než já.
Ale když jsem ho uložila, tak došlo i na mě a já se chytám, jak si vyzkouším postupy v ní popsané.

365/2013 - 105. To zvíře někam jde ...

Po zimě tu bylo najednou téměř léto a tak jsme nemohli zůstat sedět doma. Aspoň malá procházka byla na programu vlastně i v zimě a teď, když vylezlo sluníčko a bylo krásně nejde prostě sedět doma. Asi bych Mišana neudržela ani kdybych chtěla.

A tak jsme se šli podívat na autíčka, kočičky, kačenky, prostě náš klasický okruh. Když jsme se vraceli, potkali jsme krásnou černou kočičku, měla malou bílou náprsenku, šla proti nám a sledovala nás s mírnou nedůvěrou.

Vzpomněla jsem si na text, který jsem nedávno opět viděla na facebooku.
Pokud vám přes cestu přechází černá kočka, znamená to, že to zvíře někam jde.

Evidentně šla, protože se jen tak elegantně přehoupla přes plot a pokračovala dál, bohužel mě nenechala vyměnit objektiv, a tak mám jen takovou rychlou cestovní ...
Míša se snažil sledovat, kam zmizela, ale za plot vidět není. Tak třeba příště ji potkáme znova ...


365/2013 - 104. Den navíc

Dopoledne jsem se pustila do klasických domácích činností - vyprat, vyluxovat, poklidit, vyžehlit a přichystat se na návrat divé zvěře, která velice rychle uvede byt do původního stavu (čti chaosu). Po obědě jsem dala dělat chleba a akorát volala babička, že Míšu přivezou až zítra ráno, protože je hezky a jdou odpoledne ven. Získala jsem odpočinový den navíc.
A tak jsem si dala takový volný relax a v podvečer jsem vzala Minoltu a vyrazila jen tak na neplánovanou procházku. Ráda chodím jen tak bez cíle i když jeden jsem měla, zkusit splnit 52 z předchozího týdne - Moje město.

365/2013 - 103. Máš fotit deštníky ...

Někdy potřebuju z toho šíleného kolotoče vypadnout a tak vítám různé možnosti. Jednou z nich byla otevřená dílna "Hrátky s drátky" v dílně u Lubky

A tak jsem dopoledne svěřila Míšu babičce s dědou a vyrazila do Prahy. Lubka mě požádala, jestli bych ještě před dílnou nenafotila její malované deštníky. A protože akorát přestalo pršet, tak jsme se rozhodli nafotit je venku. Pravda pro změnu začalo trošku víc foukat a deštníky prchaly...

Tudíž je Lubka musela při focení držet. Bavila jsem se focením, splnila jsem si úkol do 52 a ze zábavy mě vytrhla věta - Máš fotit deštníky, ne mě ...
Ale čestné slovo, fotila jsem deštníky nebo spíš i deštníky.
Ale zpátky k dílně, byla prostě fajn, pár ženskejch, kleště, drátky, korálky a spousta pohody. Zase jsem si odpočinula a načerpala energii na další dny.

pátek 12. dubna 2013

365/2013 - 102. Obehraná deska ...

Dnešek byl v podstatě takový běžný den. Miškovi nebylo dobře, ráno se nastěhoval ke mě do postele. Vylezl dobrovolně až ve chvíli, když jsem rozložila gauč a mohl se tam roztáhnout s knížkama. Vstal na oběd na polívku a odpoledne na 2 hodiny usnul. Věc nevídaná.

A tak mi aspoň den zpestřil telefonát ...

O: Dobrý den,
Já Dobrý den
O: tady XY společnost A, jsem strašně ráda, že jsem se vám dovolala, protože máme pro klienty operátorů B a C výhodnou nabídku.
Já: Ale ...
O: No nabízíme až 50% slevu na...
Já: Moment, to bude zřejmě podmíněno paušálem, a ten já n...
O: ne ne, to je měsíční tarif za ...
Já: Ale já tarif nechci.
O: Ale vy voláte teď draho...
Já: Ale já tarif nechci!
O: Ale vy teď voláte za 7 kč za minutu (nehodlám se nechat zatáhnout do debaty, tím že bych jí opravila)
Já: Ale já tarif nechci!
O: A proč? (návnadu č. 2 jsem taky odmítla spolknout)
Já: Protože ho nevyužiju, tudíž ho nechci, nemám zájem!!!
O: A proč? Vy máte špatnou zkušenost?
Já: Prostě tarif nechci !!!! (ty vykřičníky byly možná i slyšet)
O: Já jsem se vás jen zeptala (z hlasu bylo znát, že je mým jednáním zřejmě dotčena)
nicméně mi poděkovala za rozhovor a popřála pěkný víkend.

Až po hovoru jsem si vybavila poznámku kamarádky Edity u její obdobné diskuse na Facebooku. Zeptat se jí na něco, třeba na ranní sex a kdyby se podivila, říct jí, že se taky ptá na to do čeho jí nic není. Příště asi nějakou otázku, kde mi do odpovědi nic není položím. Asi ne zrovna tu co radila Edita, ale třeba dotaz, kolik za své dotazy bere by ji mohl také vyvézt z konceptu :D

P.S. Její kolega, který volal před 14 dny byl vůči slovu ne přece jen chápavější a doplňující otázky nekladl.
I telefon může být zdrojem zábavy :D

365/2013 - 101. Vylepšení pokojíčku

Ve středu jsem dostala od Lenky pro Míšu do pokojíčku dva závěsy. Oba stejné s pejsky, jen jeden má podkladovou barvu červenou a druhý modrou. Ve středu už se mi ho věšet do pokojíčku nechtělo a tak to zůstalo na čtvrtek. Červený Míša odmítl vydat, protože si prohlížel jednotlivé pejsky a tak jsem mu do pokojíčku pověsila modrý. A tak když jde večer spát, může pejskům povídat.

365/2013 - 100. Chlapské řešení situace...

V pondělí měla Ema svátek, ale oslavila ve středu. A tak jsme jí s Míšou vyrazili popřát. Přijeli i babička s dědou. A taky kamarád holek Prokop. Ten je o 14 dní starší než Miš, ale zatím neměli kluci moc možností se setkat a tedy vzájemně poznat a vyvádět.
Po příchodu si Míšu chvíli nedůvěřivě prohlížel a pak konstatoval - Tebe už jsem někde viděl. Nakonec byly holky v pokojíčku a kluci si hráli s autíčky v obýváku. Pak došlo na situaci, kdy Prokop chtěl autíčko, které Míša zrovna držel a nás zajímalo jak to mezi s sebou vyřeší.

Prokop to vyřešil elegantně, posbíral všechny dětské peníze, co tam byly, došel k Míšovi a auto prostě koupil. Mišák zareagoval bravurně, auto ho přestalo zajímat, ovšem peníze hned začal cpát do kapsičky. Ta scéna byla prostě dokonalá. Chlapské vyřešení sporu o autíčko ...

- spokojenost na obou stranách - Prokop má autíčko a Míša kontroluje peníze :D

365/2013 - 99. Až přijde ten Armagedon ...

Úterý je tentokrát ve znamení skupiny. Míša tam chodí rád, tentokrát dokonce v čekárně Davídka pozdravil. Snažil se i ve skupině, jen nebyl nadšenej z toho, že byl neustále opravován při držení pastelky. Zrovna měl chuť držet pastelky jak prase kost, tedy v dlani.
Na skupinu nám pro změnu navazovala logopedie a Mišák tentokrát spolupracoval jedna radost. Na rozloučenou dokonce podal paní doktorce ruku a pak s úsměvem odkráčel.

A pak jsem se rozhodla, že když už jsme v centru a půjdeme směrem k autobusáku do pekárny pro pečivo, že se taky podíváme do Lidlu a do Kiku a zpátky se svezeme autobusem. Když jsme k autobusáku došli, rozhodla jsem se, že bych měla udělat fotku, abych měla na kartičku pro označení míst kam chodíme. Mišu jsem na tu chvilku nechala sednout na lavičku vedle dvou starších paní, takových těch babiček jako bývala ta moje (aspoň to tak vypadalo). No to jsem si dala ...

Já: Máme vyfoceno, tak mi podej ruku a půjdeme zas dál Miško
Babičky: Vy jste taková milá, my vám za to něco dáme (najednou jsem si připadala jak na kouzelnické produkci, od někud a netuším vůbec odkud se v jejich rukou objevily časopisy a mě bylo jasno)
Já: Děkuji nechci
Babičky: Ale to je moc zajímavé čtení o životě
Já: (zahlédla jsem nadpis jednoho z časopisů Strážná věž, tudíž předpokládám, že tím druhým bylo Probuďte se) Ne opravdu nechci.
Babičky: ale vy byste si to ráda přečetla
Já: Nemám zájem
Babičky: No AŽ PŘIJDE TEN ARMAGEDON, tak byste si to ráda přečetla a už nebudete mít možnost.
Já: ne děkuji
A mizela jsem opravdu rychle, protože úcta k jejich věku mi prostě nějak nedovolila se začít nahlas chechtat... Protože jsem najednou viděla tu nastupující sestavu hrdinů v oranžových kombinézách. Tu slavnou x krát parodovanou scénu z Armagedonu.

Pak se mi tedy ještě povedlo špatně došlápnout a můj kotník jen zaúpěl a zbytek dne jsem doma pajdala. Ale to už byla jen taková perlička. Ten hlavní zážitek stál za to :D

365/2013 - 98. Sluníčko láká

Sice sílu nemá, ale snaží se tvářit, že je venku vlastně hezky a kdo by odolal procházce. My s Mišanem rozhodně ne. A naše cesta ta byla klasická - od auta k autu. Do každého se musel podívat jestli tam opravdu má volant a všechna sedadla, u každého musel zastavit. Mám ráda tyhle jeho drobné radosti.

365/2013 - 97. Ať žijí pohádky ...

Míša miluje pohádky, nejlépe s písničkama. Ty jsou samozřejmě mnohem lepší, než ty bez písniček. A tak vymýšlím jakou pohádku, aby ho zaujala, když mu nedopřeju jít ven. Nebylo tak hezky jako v sobotu a navíc posmrkával, tak jsme ven nešli, vlastně jen na rychlou procházku, ale rozhodně ne se posadit na pískoviště.

A tak seděl naštvaně na koni a tvářil se, že jsem ta nejhorší osoba pod sluncem. A abych mu nepouštěla do kolečka Co takhle svatba princi a Ať přiletí čáp královno, vyzkoušela jsem další starou pohádku z mého dětství Princové jsou na draka. Ouha, tak tahle nezabodovala, nakonec jsem našla tu pravou pohádku. Pohádku, která je starší než já ... A tak při houpání na koni sledoval úprk prince Václava z otcovského dohledu za pomoci krávy :-) a vydržel celou dobu. Takže ano Šíleně smutná princezna je další hit.

sobota 6. dubna 2013

365/2013 - 96. Venku



Sluníčko dneska sice nebylo, ale nebyl naštěstí ani sníh a kupodivu ani tak velká zima, takže se počasí dalo považovat za relativně jarní. Ráno jsme málem nestihli bučící dodávku, protože Miš má stále problém s posunem času. Pro něj nebylo 8.30, ale 7.30 a tak neviděl důvod proč vstávat. Ale ukecala jsem ho a stihli jsme to.

Odpoledne jsme byli venku na pískovišti. Mišáka sice nikdy nijak extra pískoviště na hřištích nezajímalo, ale to na dvoře to bylo něco jiného. Venku byl nadšenej, že se mu vůbec domů nechtělo. A tak si stavěl, plnil auto, vysypával, plnil hrnečky a přesypával do větších a byl nesmírně zaujatý.





365/2013 - 95. Fotím všechno ...

... možné i nemožné. Po čtvrtku jsem si přinesla spoustu rad, co budeme vlastně potřebovat na kartičky. Je jasné, že s piktogramy zatím neuspěju. A tak, než babička s dědou Miše přivezou, tak chodím po bytě a fotím. Postel, vanu, záchod, venkovní dveře, botičky u křesílka, kde se obouvá, umyvadlo, čokoládový penízek, čokoládu. Prostě všechno možné i nemožné. Když přivezli Miše, fotila jsem i babičku a dědu, budeme toho potřebovat hodně.

Taky nám volala paní z centra rané péče, že na první konzultací k nám kolegyně přijede 30.4., mohla by už teď 9.4., ale to máme skupinu a logopedii a to zrušit nemohu. A ani nechci, když vidím jak na Mišáka ty úterky fungují, myslím že i díky tomu dělá docela pokroky.

A když už jsem měla foťák venku, abych vyfotila dveře k nám, tak jsem musela vyfotit hlídače, když tak pěkně pozoval.

365/2013 - 94. Workshop

Dostala jsem od psycholožky, kam chodíme s Míšou na skupinu upozornění na workshop centra rané péče APLA na téma náhradní komunikace. Vzhledem k naší situaci, kdy prostě nevím a tápu mi to přišlo jako báječný nápad a hned jsem se přihlásila. Vím, že používat komunikační kartičky nám určitě pomůže, ale jaké a jak v tom prostě tápu a potřebuju poradit.

A tak jsem vyrazila, minoltu jsem sice s sebou měla, ale na focení nějak nedošlo ani cestou, ani na místě. Ale získala jsem spoustu informací, rad jak dál pracovat a zkušeností od maminek, které jsou na tom podobně. Taky jsem si vyrobila některé základní karty z fotek, které jsem měla s sebou. Ale i kdybych žádnou nevyrobila a nedonesla domů, tak setkání pro mě bylo velkým přínosem.

A tak aspoň výsledná fotka, toho, co jsem si přinesla domů

pátek 5. dubna 2013

Žena

Někdy se stane, že pošlete něco do světa a pak ve chvíli kdy to potřebujete, se vám to vrátí třeba i po letech. To se stalo dneska mě. Kdysi jsem přeposlala jeden email, který mi přišel a který mě zaujal (nepatřím mezi nadšené rozesílače emailů a obvykle u mě končí). Dnes jsem jej objevila na facebooku a pod tím poznámku, že před těmi 9 lety přišel ode mě. A já si ho opět ráda přečetla, potřebovala jsem to připomenutí ...
Tak tady je

Než Pán Bůh vytvořil ženu, pracoval už šestý den přesčas.

Anděl se zjevil a řekl: "Proč se tou jednou bytostí zabýváš tak dlouho?"

A Pán Bůh odpověděl: "Viděl jsi její specifický popis? Musí být kompletně omyvatelná, ale ne plastická, musí mít 200 pohyblivých částí, všechny nahraditelné, musí fungovat na černé kávě a zbytcích, musí mít lano, které udrží najednou dvě děti a které zmizí, když ty se pak postaví na vlastní nohy. Musí mít polibek, co vyléčí cokoliv od odřeného kolena ke zlomenému srdci a musí mít 6 párů rukou."

Anděl byl ohromený tímto požadavkem.

Pán Bůh zareagoval: "Víš, ty ruce to není problém. Problém jsou tři
páry očí, co matky musí mít.
Jedním párem oči musí vidět skrz zavřené dveře a bude se ptát dětí, co dělají i přesto, že to bude vědět.
Další pár vzadu na hlavě, aby věděla, co potřebuje vědět, přestože si nikdo nebude myslet, že to dokáže.
No a třetí pár bude vpředu na hlavě. Ty jsou na dívání se na plačící dítě, a těmi bude vyjadřovat, že mu rozumí a miluje ho i bez vyslovení
byť jen jediného slova."

Anděl se pokoušel zastavit Pána Boha: "Je to příliš práce na jeden den, počkej aspoň do zítřka, pak to dokončíš!"

"Ale to nemůžu!" zaprotestoval Pán Bůh, "jsem tak blízko k dokončení tohoto stvoření.
Je tak blízké mému srdci. Ona už uzdravuje sama sebe, když je nemocná, a dokáže živit rodinu!"

Anděl přistoupil blíž a dotkl se ženy: "Ale ty jsi ji udělal tak měkkou, Pane."

"Je měkká," souhlasil Pán Bůh, "ale taktéž jsem ji vytvořil tvrdou a neochvějnou. Ty nemáš ponětí, v čem musí vytrvat, nebo co úspěšně dokončit."

"Bude schopná myslet?" zeptal se Anděl.

Pán Bůh odpověděl: "Nejenže bude schopná myslet, ale bude schopná
i zdůvodňovat a vyjednávat."

Anděl si potom něčeho všiml, natáhl se a dotkl se tváře ženy.
"Aj, vypadá to, že tenhle model ti promoká. Říkal jsem ti, že jsi do ní
zkoušel vložit příliš mnoho."
"To není promokání!" namítl Pán Bůh, "to je slza."

"Na co je slza?" zeptal se Anděl.

Pán Bůh odpověděl: "Slza je její způsob pro vyjadřování radosti,
smutku, její bolesti, jejího rozčarování, její samoty, jejího žalu i hrdosti."

Anděl byl ohromený. "Ty jsi génius, Pane. Myslel jsi na
všechno."

"Ženy mají sílu, co okouzlí muže. Nosí děti, nosí utrpení. Nosí
povinnosti, ale přitom drží pohromadě štěstí, lásku a radost. Usmívají se, když chtějí křičet. Zpívají, když chtějí plakat. Pláčí, když jsou šťastné a smějí se, když jsou nervózní. Perou se za všechno, čemu věří. Postaví se proti nepravosti. Neberou "Ne" jako odpověď, když věří v lepší řešení. Nepotřebují nové boty, aby je mohly mít jejich děti. Jdou k lékaři s ustaranou přítelkyní. Milují nepodmínečně. Pláčí, když jejich děti excelují a radují se, když jsou jejich přátelé oceněni. Jejich srdce se lámou, když zemře přítel. Trápí se při ztrátě člena rodiny, ale stále jsou silné. I když si myslí, že už jim žádná síla nezůstala. Vědí, že pohlazení a polibek vyléčí zlomené srdce. Ženy jsou různých velikostí, barvy a tvarů. Budou řídit, létat, chodit, běhat.
Srdce ženy je to, co způsobuje, že se svět otáčí. Ženy dělí od
mužů mnohem víc než jen porod - nosí radost a naději. Nabízí soucit a ideály. Ženy mají vždycky co říct a co darovat."

čtvrtek 4. dubna 2013

365/2013 - 93. Domácí nádraží ...

Vlaky a vláčky jsou u nás na každodenním pořádku. Miš je prostě miluje. Poslední dny vede především vláček Duplo a dneska mu postavil i takové zvláštní nádraží. Panáčkům tam dal židličky, aby mohli koukat, jak jezdí vláčky a dokonce stoleček, kdyby si chtěli dát kafe. No má to vymakaný :D
A já jsem pro změnu zjistila, že jsem asi blázen ;-) Zítra jdu na workshop na téma - náhradní komunikace. A potřebuji s sebou fotky věcí a situací z Mišákova běžného života. A tak jsem večer pobíhala s Minoltou po bytě a fotila, co by ještě mohlo jít použít. A najednou mi došlo, že asi je zbytečné kontrolovat, zda je Tomáš kompozičně v pořádku, nebo zda sklenici vody bude lepší fotit na výšku či šířku a hrát si s ořezy a že jablko klidně může být uprostřed. Obrázky mají fungovat pro komunikaci ne na výstavu ...