čtvrtek 28. února 2013

365/2013 - 59. Hasiči jedou ...

Tohle auto Mišák dostal k prvním narozeninám, chvíli ho zajímalo, hlavně troubítko na volantu, sem tam si na něj sedl a svezl se. Později měl období, kdy autíčko funovalo jako schovka pro malá autíčka. A poslední dobou usoudil, že teď má teprv tu správnou velikost. A tak se občas ozve zakníkání troubítka Mišák s koleny až pod bradou se žene z pokojíčku na hasičích do obýváku. Pokud je v pokoji i tatra, provede bleskový přesun na druhé vozidlo a eventuelně odjezd zpět do pokojíčku. Ale obvykle tu zůstane vozový park stát, než najednou z ničehonic zase zmizí a já si ani nevšimnu, kdyže je to odstěhoval.


365/2013 - 58. Přerostlé myši a jiná zvěř

Tak tentokrát se mi opravdu zadařilo. Dopoledne jsem se věnovala mimo jiné papírování a odpoledne jsem mazala na poštu. Ani jsem nebrala foťák, protože mi to na ten kousek přišlo zbytečné. Takže došlo na klasický zákon schválnosti. Mišák nejenže z pošty vyrazil na klasickou procházku, navíc se rozhodl v místě, kam nikdy nechce jít, že tentokrát se tam podívá. Tak jsem si říkala, že se na můstku zastavíme a podíváme na kačenky. No tak v tomhle má jasno, kdo viděl jednu kachnu jako by viděl všechny. Jeho zajímala především značka zákaz vjezdu umístěná na můstku. Ano poslední dobou chodíme na procházky od dopravní značky k dopravní značce.
A jak jsme tam stáli, tak nutrie, které žijí pod tím můstkem byly tak zvědavé, že vyrazily se na nás podívat a pochodovaly si to pěkně přímo po ulici. V tu chvíli jsem opravdu zalitovala, že jsem foťák nechala doma. Sice jsem s sebou měla mobil, tak jsem udělala takovou dokumentační fotku, ale nebylo to ono. Cestou zpátky jsme potkali celou bílou kočičku a Miš se zastavil a odmítal jít pryč, jen ji pozoroval a neustále vykřikoval své "ňau". Z kočičky byl tak nadšen, že se smíchem a neustálým brebentěním pak pokračoval celý zbytek cesty.
Jo a aby toho nebylo málo, tak mobil, který se běžně připojuje k počítači bez jakýchkoli problémů se zrovna včera rozhodl, že se nepřipojí a ne a ne, takže se mi ani těch pár mobilních fotek z procházky nepovedlo stáhnout. Ale to by bylo aby nade mnou nějaká hloupá technika vyhrála.  Však já si tu chvilku, abych nad ní vyhrála já najdu.
Zatím tedy jen pracovní fotka z večerního tvoření - další korunka, tentokrát o něco menší a pro ukázku velikosti nandaná na ruku

úterý 26. února 2013

365/2013 - 57. A zase ty mašiny

A je tu zase úterý a pro Mišáka to správné, takže jsme ráno byli na skupině. Dneska jsme dorazili opravdu až v těch 9.30 (ale i tak první), takže nezbyl čas na hraní v čekárně a setkalo se to s opravdu velkou nelibostí. No vlastně se začal vztekat, jak má ve zvyku, když něco nepovolím. Prostě mě zkouší. Pak vyzkoušel metodu, doběhnu k "tetě" a ta se mě určitě zastane. No nezastala, taky trvala na přezutí a svlečení svetru a teplých kalhot, aby si mohl jít hrát tam. Nakonec bylo po našem a samozřejmě se mladej pán uklidnil, jen nám musel předvést, že to nemůžeme mít až tak jednoduché.

Když si kluci vedle hráli, povídala jsem si s maminkou Míšova kamaráda. On je o rok starší a tak má o něco víc zkušeností se synem i s lidmi kolem a s jejich reakcemi. Vlastně povídání s ní je pro mě docela úleva, protože ona ví co prožívám, já vím co prožívá ona a dokážeme se pochopit. Když se od vedle začaly ozývat zvuky, jak když se stěhuje nábytek, tak jsme obě nadskočily, naši kluci mají totiž podobné záliby a stěhování nábytku mezi ně rozhodně patří. Ale situace byla jiná, kluci pod dohledem stavěli tunel ze židlí.

Jsem ráda, že tam chodíme, při pohovoru jsme probrali jeho chování za poslední dva týdny od minulé skupiny, dostala jsem další rady a tipy jak na něj a hlavně jsem se dozvěděla, že je vidět, že dělá pokroky. No já to vidím taky, ale je příjemné vědět, že si toho všimli i druzí.

Doma se rozhodl postavit si co nejdelší vlak, a tak si na kobereček přitáhl všechny mašinky, které má tady v polici v pokoji a pěkně je srovnal. Když jsem začala vlak fotit, tak najednou zmizel. Za chvilku přiběhl z pokojíčku a nesl další mašinky a autobus Bertie. Za ten rok a půl už opravdu dokážu rozeznat jednotlivé kamarády mašinky Tomáše.




Princezny

Z fotografií malých slečen vznikl i další z mých scrapovacích pokusů - aneb princezny Nela a Ema




kredit: PST Design - Rosemary

365/2013 - 56. Konkurz na princeznu

Dopoledne jsem pojala pracovně. Prostě klasika pondělek. A tak jsem nacpala pračku atd. atd. Odpoledne jsem si šla na úřad pro novou občanku. Protože bylo jasné, že bez návštěvy Želvího doupěte se návštěva centra neobejde domluvila jsem se zároveň s Lenkou, že se tam sejdeme. Vzala jsem sebou i korunky, abych je vyfotila na holkách.

Tentokrát jsme byli na místě první. Nějak jsem nepředpokládala, že z úřadu budu pryč za 15 minut. To je asi můj rekord, pominu-li tu cestu, kdy selhala technika a tak jsem se jen otočila a šla zase pryč. Když holky uviděly korunky, tak se na ně okamžitě vrhly a hned se začaly připravovat a upravovat, jen aby jim to na fotkách co nejvíc slušelo. Příjemná změna po Mišákovi, kterej začíná brát roha, jen vidí foťák. Nakonec jsme udělali malý konkurz na princeznu. Jen jsme z těch pěti fotografovaných lidí neurčili vítěze. Ale to nevadí, důležitá byla ta správná pohoda.

A když už byly korunky a čelenky uklizené, tak si princezny daly s chutí čokoládu.



365/2013 - 55. Zvláštní ...

Opravdu zvláštní neděle. Když jsem připravovala oběd, zazvonil telefon. Číslo mi vůbec nic neříkalo a hlavně kdo mi může co chtít v neděli v poledne. U druhého přístroje byl někdo, o jehož existenci jsem měla matné tušení, někdo koho jsem neznala ani po telefonu a už vůbec ne osobně. S žádostí o pomoc a velkými omluvami, že mě vůbec obtěžuje. Bohužel jsem pomoc nemohla, aspoň ne až v takové míře, jak bych třeba i ráda. Ale z původně naplánované krátké žádosti byl poměrně dlouhý hovor, který už ale byl o všem možném. Nevím, možná po té uplakané sobotě, měl tenhle telefonát přijít a nahodit mě do kolejí.

Odpoledne jsme s Mišanem skládaly jeho milovaný puzzle (po kom to jen má, moje krabice jsou na skříni, k těm ho opravdu nepustím). A když večer usnul, tak jsem se s novou energií pustila do práce. Kromě korunky jsem se taky potřebovala pustit do čelenky. A protože mě to zrovna chytlo, tak šla práce vlastně téměř sama. Slíbila jsem kamarádce hned pracovní verzi fotky a protože nebylo na kom fotit, uloupila jsem Míšovi z pokojíčku plyšovýho Františka (medvěd má hlavu moc velkou a ňuňu malou).

a na pondělí jsem si domluvila hned dvě princezny, ale to už je jiný den.

pondělí 25. února 2013

365/2013 - 54. Jako na kolotoči ...

... nebo spíš jako na houpačce. Celý den byl takový nějaký na levačku. Snad to počasi a pošmourno, schované sluníčko všechno přispělo k celkové divné náladě, kdy pak stačil jeden spouštěč. A najednou jsem seděla, brečela, nebyla to schopná zastavit. Možná jsem to potřebovala aspoň na chvilku nebýt silná a normálně se vybrečet. Rozhodně se mi ulevilo.

Miškovi jsem pustila jeho milovaného Tomáše, abych mu nedělala v hlavě zmatek. A on si pro změnu den na kolotoči pojal po svém. Usadil se v židli a pěkně o stůl se otáčel, aby byla přece legrace. Myslím že ten jeho kolotoč byl určitě veselejší.

neděle 24. února 2013

365/2013 - 53. Co vždycky potěší ...

Už nějakou dobu jsem byla přesvědčována Siťou, abych udělala princeznovskou korunku z korálků. V noci jsem nad ní seděla a na čtvrtý pokus udělala takovou s jakou jsem byla spokojená. Ale rozhodně jsem neměla podmínky pro focení. Vyfotila jsem ji až ráno (fotka je na Dílničce). Potom jsme s Míšou byli u paní doktorky. Domluvit, kdy půjdeme na předoperační vyšetření, už se nám ten termín blíží.

A když jsme přišli domů a otevřela jsem schránku, vypadla na mě obálka ze Zásady. Přišel mi dárek z Preciosy. Kapesní kalendářík, korálky a magnetka se srdíčkem, která mi byla opět bleskově zabavena a dána na lednici. Kvůli fotce jsem ji ulovila v nestřeženém okamžiku a stejně jsem jí musela bleskově vrátit. :-)


365/2013 - 52. Šmudla

Byli u nás babička s dědou. A protože babička měla svátek, tak jsme se s Míšou vypravili koupit jí kytičku. Samozřejmě, že Miš by si nejraději odnesl domů polovinu květinářství (tedy zejména vázičky, hrnečky, porcelánové kočičky). On vůbec má kočičky ráda. Já jsem se rozhodla pro růžičku, ale nechala jsem Miše vybrat barvu.
A vedle jsme zašli pro dortík, aby bylo taky něco mlsnýho ke kávě. Poté co si mladý pán dal  kremroli jsem zapřemýšlela, proč jsem vlastně dopoledne luxovala.

A na později zbyl ještě indiánek. No Miš po jeho konzumaci vypadal taky jak indián na válečné stezce, nebo jako Šmudla od Sněhurky. Ale ten labužnický výraz, ten za ten pohled opravdu stál.

sobota 23. února 2013

101 za 1001 - Leden 2013

Průběžné úkoly
2, 3 - probíhá. Některé úkoly mám splněné, některé jsem odstranila a přidala nové. Aktualizace neveřejných v sešitě.
17 - dodrženo
25, 29, 30 - probíhá (když je co aktualizovat)
36 - probíhá automaticky
66 a 68 - zapojila jsem se a zatím průběžně plním.

Částečně splněné úkoly
1. Zařadila jsem sice nové dva, ale jiné dva jsem zrušila, takže stále mi dva chybí.
67. Doplnila jsem další témata (krajina kolem nás, autoportrét a další)
74. V lednu jsem ke svým fotoprocházkám přidala den, kdy jsem si byla zařídit OP. A vyrazila na lov fotek a mohla tím zas zaplnit díry v 52 z roku 2012
83. a čtvrtá knížka - Jan Werich - Lincoln 1933. Knížka je to tenká, ale plná povídek a příběhů s moudrým nadhledem pana Wericha.
93. Vyřídila jsem si změnu pobytu a vyřídila žádost o OP. Vyzvednutí v únoru, proto je splněno částečně

Splněno v lednu
49. V prosinci jsem dostala k opravě náhrdelník, takže opraveno a předáno
98. Když už jsem si šla nechat dělat nový OP, tak rovnou nově ostříhat. (viz den 16 - změna je život)

středa 20. února 2013

365/2013 - 51. Technika zradila

Mišák byl dneska od rána hodnej až podezřele. To obvykle čekám jestli vymyslí nějaké pikle. A ono nic. Postavil si kuchyňku před police, tak aby mu nepřekážela, dokonce si do ní srovnal i nádobíčko. I tričko a tepláky si navlík dobrovolně a světe div se, vydržel v nich až do doby, než jsme po obědě vyrazili na poštu a na úřad. Mírné protesty jsem zaznamenala ve chvíli, kdy si všiml, že kutím něco v jeho pokojíčku a klidně jsem si mu sebrala z peřinky povlečení s auty. A další nelibost ve chvíli, kdy jsem mu opravdu zakázala vyndat ze zásuvky kabel od pračky, kterou jsem zrovna zapnula.

Odpoledne jsem vyrazila na poštu a potom pro nový OP. Z pošty Míša samozřejmě zamířil zcela nekompromisně směrem na náměstí.  To by šlo, ovšem na náměstí u muzea jsme změnili směr. Miš na mě koukal celkem udiveně, ale snažila jsem se do něj hučet celou dobu, že jenom dojdeme něco vyzvednout a pak opravdu půjdeme k Želvě. Dorazili jsme do chodby před kancelářema a byla jsem mile překvapena, chodba pustá a prázdná, jen nad dveřmi svítilo číslo. To bude rychlé, za chvíli půjdeme zpátky. No to jsem netušila, jak moc pravdivé je tohle konstatování. Došli jsme k automatu, který vydává čísla a tam ležela cedulka "Z technických důvodů není možné vydávat vystavené občanské průkazy". Bylo to rychlé, selhala technika a tak jsme se otočili a šli zpátky. Konečně stanou se horší věci, než jeden nevyzvednutý průkaz.

Z úřadu jsem to už "neokecala" a Mišák vyrazil směr Želví doupě. Momentálně přešel z fáze "sem chodíme na čokoládu" do fáze "sem si chodím hrát". Ani ta čokoláda ho dneska moc nezajímala. Pěkně se ponořil mezi hračky a knížky a lovil poklady. Zjišťuju, že pokud budu chtít nějakou fotku, kde nezdrhá, nešklebí se a nějak mu nevadí, že ho fotím, budu muset do Želvího doupěte.
Pusu má od čokolády a s vyplazeným jazykem se soustředí na přesun traktoru s vlekem tam, kde ho chce mít. Má slova - Oblékat, jde domů - se opravdu nesetkala s pochopením a už vůbec ne nadšením. Ale nakonec po oblečení vyrazil dobrovolně, jen musel ještě do protějších dveří a já se pomalu děsím, kdy se dostane do fáze "sem chodíme pro knížky". Kdy ho nebude zajímat kavárna a dětský koutek, ale rovnou zamíří do těch protějších dveří, kde je knihkupectví a antikvariát. Už dneska se tam opravdu zálibně rozhlížel. Vybral si knížku s říkadly a já si taky udělala malou radost. Domů je v igelitce důležitě nes a mával s nimi kolem sebe.
No a v pondělí nás čeká repete.

úterý 19. února 2013

365/2013 - 50. Stěhovák

Dneska ráno jsem se zas s Míšou pobavila. Nejprve odněkud vytáhl červený puntíkatý šátek (no jo, už zas lustroval moji skříň). A protože ho v létě nosil místo čepice, tak se ho snažil nasadit na hlavu, nakonec jsem mu ho uvázala. Pak si chvilku hrál s autíčkem a nakonec přišel na to, že mu vlastně překáží kuchyňka, která stála na koberci se silnicí a tak ji musel nutně odstěhovat.
To aby měl s autíčkem dostatek prostoru

Na poledne jsme byli objednaní na logopedii. Cesta tam byla v pohodě. Jakmile Mišák zjistil, že jdem směrem k Medicpointu, tak už se tam hnal a to i do patra. No jo, tam si vždycky hraje a je jedno do které ordinace jdeme. Sice se v jednu chvíli naštval a vztekal, protože jsme mu nedovolili vytáhnout všechny hračky, které chtěl. Ale nakonec se rozhodl, že přece jenom spolupracovat bude. Ani pryč se mu pak nechtělo. Je pravda, že naše logopedka to s ním opravdu umí a to i když má své vzteklé záchvaty, kdy se rozhodne válet po zemi. A domů jsme si odnesli puzzle s 2x 48 dílky. Má je půjčené do příští návštěvy. Sice pro něj jsou trošku složitější, ani ne kvůli počtu dílků, jako spíš, že se jedná o reálné obrázky a v těch se trošku ztrácí, malované jsou pro něj přece jen jednodušší.
Cesta domů byla zase naprosto v pohodě, dokonce neprotestoval, když jsem na konci nechtěla přejít k obchodům a šli jsme domů po opačné straně ulice, než je zvyklý. Tak mi udělal radost. Za odměnu měl lízátko.
Po obědě jsme zkusili složit to puzzle od paní doktorky. No nakonec jsme to zvládli, když jsem mu připravila základ, tak už si to pak pěkně srovnal sám. A potom pro změnu zas jezdil autama po koberci. Prostě takový běžný den.

365/2013 - 49. Kostičky

Jsou dny, kdy vlastně není o čem moc psát. Den je takový normální a nic zvláštního se neděje. Ještě dozníval pocit z báječného víkendu, který provázel celý den. Stihly jsme nákup, poštu, procházku, stavění kostiček, prohlížení knížek. Prostě normální den.

Večer jsem si zkusila vyfotit kostičky, tak abych je měla do nového tématu pro projekt 52. Ale nebylo to ono. Ovšem jelikož jiné fotky jsem nedělala, tak skončily aspoň v 365.

neděle 17. února 2013

365/2013 - 47 a 48. Návštěva

Mišák miluje procházky a v sobotu si jich teda užil dostatek. Přijela kamarádka. Sraz na víkend jsme si naplánovaly už po vánocích a já jsem ráda, že i přes svůj nabitý program si našla čas. Obě jsme se potřebovaly vykecat postěžovat si na trable a zároveň se podělit o drobné radosti a naděje, které máme.

Po zkušenostech s jogurty z bučicí dodávky jsme s Miškou vyrazili na procházku č. 1 - tedy ráno opět k dodávce pro nové jogurty. Samozřejmě, že to není jen dojít k autu, koupit jogurty a jít domů. Když už jsme venku, musíme obejít aspoň kousek procházkové trasy a proč ne, neuškodí to ani jednomu.

Před polednem jsme vyrazili na procházku č. 2 - protože autobus, kterým kamarádka přijela nestaví u nás, ale až na autobusáku a nám zas nejede v takovou dobu abychom tam byli akorát a přes hodinu tam čekat s Miškou nebudu. To by bylo o nervy jeho i moje, tak jsme vyrazili pěšky. Tentokrát to byla procházka od dopravní značky k dopravní značce. Cestou na autobusák je jich celkem dost. U každé se Míša musel zastavit a pořádně si ji prohlédnou, eventuelně mě na ni upozornit. Ale vyšlo nám to přesně na čas. Ve chvíli, kdy jsme se blížili k autobusovému nádraží, zrovna přijížděl ten autobus, co s ním jela kamarádka a nemuseli jsme čekat. Miška tuhle tetu vzal na vědomí zcela bez problémů. Chvilku vedle ní stál, pak ji podal ruku a odvláčel ji k zastávce, odkud jede autobus k nám.
Tady se po mě kouká, jako by se ptal, jestli si teda tuhle tetu berem domů :-). Docela mě to překvapilo, naposledy ji viděl před vánoci a on se zase tak k cizím lidem nemá a už vůbec ne, aby se s nimi vodil za ruku. Doma jsme si dali kafe, oběd a chvilku po obědě už Mišák seděl na svojí židličce v chodbě a obouval si boty. A tak jsme se vypravili na procházku č. 3. Pěkně do centra a já kamarádce slíbila, že ji vezmu na tu nejlepší horkou čokoládu, kterou znám. Tvrdila mi, že taky ví o kavárně, kde dělají dobrou i hustou, ale nakonec uznala, že na tu ze Želvy prostě tamta nemá. Miša si vylezl na židličku, podal si z police knížku a byl spokojenej (teda když pominu, že se snažil u vedlejšího stolu tvářit, jako dítě, které rozhodně týrám hlady).
 
Večer nám doma předvedl svou výzbroj, vyndal šavli, meč, všechny přilby, pirátskou čepici a pěkně rozložil. A jelikož byl ucaprtanej, tak jsem ho šoupla do vany a zahnala do pelíšku. A zatímco já krájela sýrovou roládu, tak se kamarádka rozhodla, že mi pomůže uklidit tu jeho výzbroj a protože je pro každou špatnost, tak si ji taky musela vyzkoušet :-)

Nevím jestli postřehla, že zrovna roládu fotím a tudíž mám ten nebezpečný nástroj zvaný fotoaparát po ruce. Ale když už, tak už. A protože správní vikingové mají mít copy, tak si je hned upletla a ochotně zapozovala. (Není nad to mít správně praštěné přátele). Podotýkám, že tu lahvinku jsme načaly až potom :-)

V neděli nás Miška budil svým oblíbeným stylem, nastěhoval se nám do postele. Nejprve vyštval mě a pak se šel vedle na gauč nacpat k návštěvě. Taky se jí snažil probrat pouštěním zvuků mašinky u hlavy. Ani to nezabralo. Mišákovi se prostě teta Míša opravdu zalíbila (dokonce jí půjčil Ňuňu). A když odjížděla, tak jí do autobusu zamával a navíc se i rozbrečel. Tak tím tě překvapil opravdu hodně. Od autobusu jsme se ještě šli projít, pro změnu od auta k autu. Zbytek odpoledne už byl takový běžný, skládali jsme obrázky, prohlíželi knížky a ve vaně Mišák topil a lovil své oblíbené pajďuláky.
Prostě celý víkend se vydařil.


pátek 15. února 2013

365/2013 - 46. Chvilka v kuchyni ...

... tak to podle nadpisu vypadá, jako bych se v kuchyni vyskytovala spíš omylem. Samozřejmě, že tak to není. Ale dneska jsem se v ní krapet vyřádila. Čekám totiž na víkend návštěvu a už to plánujeme dlouho. Přijede kamarádka a potřebujem pokecat, pročistit hlavu a prostě udělat si dámskou jízdu. A tak jsem slíbila udělat sýrové rolády a hlavně jsem slíbila CHROUSTOVKU k obědu. A protože vůbec nevím jak přesně bude program, tak jsem ji šla dělat dneska večer. A teda od pohledu se mi povedla, navíc tu voní a dráždí mé chuťové buňky, ale já odolám.

A když jsem ji vytáhla z trouby, šla jsem zkontrolovat Mišáka, jestli není odkopanej a tak vůbec. Zjistila jsem, že se mnou hraje svou oblíbenou hru "najdi dítě".

Nevěděla jsem, kterou fotku zařadit jako projektovou, nakonec vyhrála má rozmlsaná tlamička. Ale ta druhá by tak nějak chyběla a proto je tu taky. 

čtvrtek 14. února 2013

365/2013 - 45. Kousek jara

Dnešní počasí je takové nepříjemné a lezavé, ani jsme s Mišákem nikde nebyli. A i dneska si našel vhodnou zábavu. Nejprve rozebral kuchyňku a po mě chtěl ji složit. Potom si z chodby přinesl židličku, na které sedí když se obouvá a sundal si z police všechny časopisy, které si pěkně naskládal na tatru. Prostě samá zábavná a přitom "užitečná" činnost. Opět jsem se samozřejmě dočkala módní přehlídky pro změnu v kombinaci - tílko, oteplováky s laclem, moje vesta a samozřejmě mé zimní boty, ještě hledal sluneční brýle.

Kytička narcisů, kterou jsem dostala k narozeninám se krásně rozvinula, a tak jsem se rozhodla si ji vyfotit. Mišák mi samozřejmě asistoval. Usoudil totiž, že to černé na poličce určitě patří na ten foťák a snažil se to tam umístit. No vlastně měl pravdu, to černé kolečko byla krytka objektivu a skutečně se ji snažil nasadit na objektiv. A nebylo mu jasné proč to ve chvíli, kdy se snažím fotit nedokážu správně ocenit, když mi přece pomáhá :-)

Taky se tu zastavili babička s dědou a tak i jim předváděl módní kreace, neobešlo se to bez kulíška, rukavic a poté lovil postupně všechny punčocháče, které se snažil nasadit místo toho kulíška. Prostě běžný den běžného uličníka.

A tady je ten slibovaný kousek jara

365/2013 - 44. Já nejsem blázen ...

... i když se o to Miš občas snaží. To zase byl den. Miš měl svůj "svlíkací" den. Začátek dne je hodinová "bitva" s ukecáváním, že je opravdu potřeba se převléct z pyžamka do denního oblečení. Mišák dává najevo, že on k tomu nevidí jedinej důvod a obvykle než se naděju, tak mám zase rozestlanou svojí postel, do které se uvelebí, aby mi dal najevo, že on pyžamko potřebuje.
Když už se teda nakonec převlíkne, nasadí novou taktiku, snaží se mi předvést, že on vlstně oblečení vůbec nepotřebuje. Takže dopoledne probíhá následovně - Miš je oblečen a já jdu vařit. Otočím se k němu a oblečení leží "všude" a Miš spokojeně pobíhá buď jen v tílku, nebo jen ve slipech. Opět následuje oblíkací "bitva", chvíli si hrajeme a stavíme spolu, pak se otočím a za chvilku se celá scéna opakuje. Tahle "hra" končí obvykle až když dávám oběd na stůl.
Jo za to když podám kalhoty na ven, to se obléká téměř bleskově. Ven chodí rád. Včera jsme byli na poště a pak na procházce.
Večer po koupání jsme se pro změnu nemohli shodnout na tom, jak se má nosit župan. Nejprve chtěl můj, tak to smůla a potom se smířil se svým, ale přece ho nebude nosit tak fádně jako každý, takže si ho navlékl jako "andělíčka". On byl spokojen
Pozor takže - já nejsem blázen, já razím nový módní styl :-)

úterý 12. února 2013

365/2013 - 43. Malé velké radosti ...

Dneska jsme byli zase na skupině. Chodíme jednou za 14 dní. Jakmile jsme se ocitli na kruháku u Tesca, tak mě okamžitě Mišák začal táhnout správným směrem. A venku začal poletovat sníh, což mě moc nepotěšilo. Ale udělal mi radost Mišák. Když po první půlhodince, kdy jsou uvnitř jen děti jsem se dozvěděla, že je vidět změna, že si s dalšíma dětma hrál a spolupracoval. Snažil se s nimi cvičit, skládat puzzle i si vzájemně posílat autíčka. On nikdy neměl problém s tím, že kolem něj si hrají i jiné děti, ale nikdy neměl chuť se přidat k nim. Pro mě je to výborná zpráva.

Další radost mi udělal, když jsme z centra zamířili opačným směrem a tahle situace se nesetkala s protesty a tak jsem se rozhodla udělat Míšovi radost já. Vyrazili jsme na náměstí a odtud do Želvího doupěte. Jednak tam mají naprosto bezkonkurenční čokoládu a taky hrací koutek a spoustu knížek. Míša tam chodí rád, vlastně jakmile dorazíme na náměstí, tak tam namíří zcela neomylně.

Já si popovídala s kamarádkou, Míša si pohrál a dali jsme si čokoládu. Dneska jsme vlezli i do druhých dveří a kdybych ho neodvedla, asi by se vrhl na průzkum knížek, ty ho totiž moc zajímali. Cestou zpátky byl nadšenej ze sněhu a ani si nevšiml, že nejdem po přesně nachozené trase. Tentokrát mu stačilo, že držíme správný směr.

365/2013 - 42. Šílené módní kreace

... ne opravdu nemám v plánu se pouštět na pole módy nebo se snažit konkurovat "módnímu peklu". Necítím se k tomu rozhodně povolaná.

Nadpis spíše vystihuje Mišákovu oblíbenou zábavu. O tom jak vyhodnotil své pyžamko jako "fádní" a vylepšil ho červenými trenýrkami jsem tu už psala. Ale to zcela vyjímečně ke svým kreacím využil svůj šatník, obvykle totiž použivá můj. A tak se stane, že tu pobíhá v bleděmodrém tričku velikosti XXL, u kterého mu výstřih skoro sjíždí z ramen a délka odpovídá maxišatům až ke kotníkům. Občas ho vylepší mými lodičkami či zimními botami nebo svými holinkami, eventuelně se rozhodne oblečení vrstvit a tedy si ještě navlékne dlouhou pletenou vestu. Tu mám v tomhle zimním období venku neustále, protože ji nosím aby mi netáhlo na záda, je totiž krásně dlouhá.

Tentokrát na tyhle kousky nedošlo, ale byl tak nadšen ze své večerní kreace, že opravdu velmi důrazně protestoval, když jsem po něm chtěla, aby se převlékl. On tedy neviděl důvod dělat více věcí, které jsem po něm chtěla. Ten nevěřící pohled na fotografii je jasný - nevěřícně kouká, že po něm opravdu chci aby si šel umýt pusu a ruce od bebe řezů, které byly k snídani a ještě chci, aby se opravdu převlékl z pyžama :-)

Před obědem jsem dodělala ještě čokoládovou polevu na bebe střechu a narozeninový dort k odpolední kávě byl hotov. Po obědě dorazili babička s dědou s přáním a mimo jiné jsem od nich dostala krásné narcisky ale ty vyfotím třeba příště. Samozřejmě, že po vyndání dortu z lednice se Mišák tvářil, že nejedl minimálně týden. Škoda, že mu to nikdo nevěří ...

neděle 10. února 2013

365/2013 - 41. Želvičky, dorty a Superman...

... že to k sobě moc nepasuje? Tak to byste se divili. To je totiž krátké shrnutí dnešního dne. A to jsem vynechala budíček ve 4, čajovou pohromu, procházky a bitvu.

Budíček ve čtyři teda stál za to. Mišák se mi nastěhoval do postele, několikrát mě kop, nakonec mě vyštval a roztáh se v ní sám. Já se holt natáhla na gauči, abych aspoň ještě chvilku si zdřímla. Po probuzení mě ovšem čekala čajová pohroma, všechny čaje ze skříňky byly vyndané a jedna krabička rozebrána (včetně pytlíčků). Takže na zemi jsem měla pěkně čajovou drť a prázdné sáčky.

Mám kamarádku, která sbírá želvičky a korálkové prý ještě nemá a protože bude mít narozeniny, rozhodla jsem se udělat jí želvičku do sbírky. Našla jsem návod a chvíli zmateně koukala do změti čar. Jo už jsem tenhle typ návodu před sebou neměla dlouho. Dokonce jsem to chtěla vzdát, no jo, zase jsem hledala složitosti, tam kde vlastně žádné nejsou. Vždyť kuličku umím a základ je stejný. Samozřejmě, že želvička byla hotová za chvilku.

Potom jsme s Miškou vyrazili do krámu, protože jsem se rozhodla udělat si na zítra dort - střechu z bebe sušenek a tak jsme museli pro suroviny. Střechu jsem zvládla a protože mi zbylo trocha krému i sušenky, tak jsem ještě udělala řezy. Ty už jsem večer otestla a zítra budou k snídani.
Míša samozřejmě musel asistovat. Zejména kontrolovat kvalitu vstupních surovin. Čokoládové bebe mu až tak nejedou, klasické mu chutnají víc. No já osobně mám daleko raději máslové z Lidla.

A když bylo hotovo, tak jsme vyrazili na procházku, aspoň se trochu provětrat. Po návratu z procházky jsem usoudila, že jedné želvičce by mohlo být samotné smutno a tak jsem se pustila do druhé. V půlce práce jsem byla přerušena, protože Mišák usoudil, že zrovna teď je ten pravý čas na boj mezi rytířem (on) a pirátem. A tak jsme šermovali, než ho to přestalo bavit. Když jsem ho večer nacpala do vany, dodělala jsem druhou želvičku a rovnou z nich udělala náušnice.

A MIšák zabodoval, když jsem ho uložila spát. Usoudil, že vršek od pyžamka je v naprostém pořádku, je zelený a má černé rukávy, ale černé kalhoty jsou prostě fádní a tak prohrabal šuplík, našel bavlněné červené kraťasy, které si natáhl  přes pyžamo a konečně byl spokojenej. Jo i Superman nosil trikot pod trenýrkama :D. A teď spí a je z něj zase to nejroztomilejší sluníčko a já jen doufám, že nebude budíček ve čtyři.

sobota 9. února 2013

365/2013 - 40. Procházka je skvělá věc

Každou sobotu ráno u nás jezdí bučící dodávka a staví kousek od nás. Jen jsem se tam zatím nedostala. Nějak se mi nedaří Mišáka ukecat na to aby vstal natolik brzy, aby se stihl nasnídat, obléknout a s dobrou náladou (to je to podstatné) vyrazit tak, abychom v 8.45 byli na místě. I když minule jsme to zazdili oba, vstávali jsme až v devět. Ovšem dneska Mišák vstal kolem sedmé, snídani do sebe naládoval celkem rychle. A hlavně, když viděl, že já se oblíkám do oblečení, které nosím, když jdem na procházku, tak ani nekladl odpor a oblékl se rychle. Tak se dneska povedlo :-). Jediný zádrhel byl, že tahle procházka, se zdála Mišákovi moc krátká a tak ještě s litrem mléka a třemi půlkilovými jogurty jsme vyrazili na procházku. Procházka je prostě skvělá věc. Miš mě překvapil, sám se na jedné křižovatce rozhodl jít rovně místo naučeným směrem doleva.

Takže jsme domů dorazili o něco později, než kdybychom jen nakoupili a šli, ale Mišák byl spokojenej. Co se týká nákupu, tak jsem byla ráda, že se mi povedlo aspoň jeden hrnek mléka si ulovit pro sebe. Míša si vyrovnal své hrnečky z kuchyňky na stůl, do všech trval na nalití mléka, pak rozesadil kolem stolu plyšáky bez ohledu na velikost a něco jim "vykládal". Možná o tom, jak je tohle mléko dobré. A protože plyšáci nepily, tak to musel vypít za ně. Bohužel se mi to nepovedlo vyfotit, protože jak zjistil, že lovím foťák, tak zdrhnul :-).

A odpoledne nás samozřejmě čekala ještě jedna procházka, bohužel přesvědčit ho, že půjdeme na kačenky a nutrie se mi nepovedlo, jeho zájmem byla spíš zaparkovaná auta. Ale hlavní účel procházka splnila (utahal se). Takže s ním musím souhlasit - Procházka je skvělá věc.

365/2013 - 39. Tak co nového ...?

Ráno jsem si přispala, ale pak jsem se pustila do práce doma. Odpoledne mi babička s dědou přivezli Mišáka. Ten první ze všeho pěkně proběhl, co se vlastně doma změnilo a jestli tu jsou nějaké novoty za tu dobu co doma nebyl. Zjistil, že na zdi visí nový obrázek a pak objevil barevné papíry, které taky musel pořádně prozkoumat. Ještě ve tři odpoledne bylo uklizeno - 5 minut po třetí hodině, už byly po celém pokoji rozložené papíry a vyndaná stavebnice.
Když odjeli babička s dědou, tak si ještě rozložil po zemi "své" oblíbené knížky a časopisy a potom se vrhl ke gauči s milovaným "Emilem".
Zjistil, že změny doma jsou, ale to zásadní zůstává stejné a tak byl spokojen.

365/2013 - 38. Když Miš není doma...


Ve čtvrtek byl ještě Mišák u babičky s dědou a na mě dolehlo předchozí nastydnutí, dopoledne jsem ještě něco udělala, došla zařídit na poštu věc, kterou jsem zapomněla a odpoledne jsem se na chvilku natáhla s knížkou na gauč. V půl sedmé večer jsem se probrala. Prostě klasika. Ale aspoň se mi udělalo o něco líp. A tak jsem večer dostala chuť vzít do ruky kleště a drát a udělala jsem si náušnice. No spíš jsem si připravila "polotovar" na háčky je musím teprve zavěsit. Ty vinutky jsem kdysi koupila jako "zmetky", ale vůbec mi to nevadí, po delší době jsem si vyrobila zase něco pro sebe.

středa 6. února 2013

365/2013 - 37. Náhodné setkání

Každý den je něčím jiný a něčím zvláštní, nikdy nevíte koho zrovna potkáte a jak vás jednotlivá setkání ovlivní. To se dneska stalo mě. Protože bylo krásně, svítilo sluníčko, vzala jsem foťák a šla se projít, přes můstek, ke kterému se Míšovi nikdy nechce. Asi ho budu muset ukecat, protože jsou tam samozřejmě kačeny. Zkusila jsem pár fotek z můstku, ale nebylo to ono  tak jsem vyrazila pěkně na břeh. Ovšem než jsem se nadála vyrazil proti mě živý "parník". Netušila jsem, že tady volně žijí nutrie.

Když jsem fotila o kousek dál, zavolala na mě paní se psem z druhého břehu, že se mi moc omlouvá, že mi vlezla do záběru (nevlezla, dokonce jsem ji ani v první chvíli nezaregistrovala). A potom se mě zeptala, jestli vím o tom chráněném platanu nedaleko, že by stál z fotografii. Poděkovala jsem jí za tip a vyrazila. A samozřejmě cestou jsme se střetli. A tak jsme se zapovídali o focení, o přírodě, o špercích a hlavně o fantazii a nápadech. Ke stromu jsme zašli spolu, prostě byl to nečekaně příjemně prožitý kousek dne. Když jsme pak došli zpátky na hlavní cestu a k poště, bylo mi skoro líto, že už se loučíme. Popřáli jsme si vzájemně štěstí, paní šla na poštu a já pokračovala v procházce. A ten příjemný pocit mi zůstal po celý zbytek dne. Nebyla to dlouhá část dne, ale na chvíli jsme dokázali téměř zastavit čas. Za to té neznámé paní děkuju.

Fotek jsem si přinesla dost a vlastně ani nevím, která nejlépe vystihuje den a tak jsem se nakonec rozhodla pro psí slečnu, která mi ochotně zapózovala včetně psího úsměvu. Na ni ani na její paničku jen tak nezapomenu. Doufám, že je ještě někdy potkám.

úterý 5. února 2013

365/2013 - 36. Jen tak cestou ...

Dneska jsem si šla na poštu pro zásilku. Objednaný kalendář a fotky. A díky tomu, že Míša je u babičky s dědou jsem si mohla mimo batůžku na nákup vzít s sebou i brašnu s Minoltou. A vyrazila jsem svou oblíbenou cestou...

On tuhle cestu vlastně objevil Míša, když při svých oblíbených protestech kudy se nejde prostě zamířil tudy, kudy usoudil, že by cesta mohla být zajímavější. A rozhodně byla, i příjemnější. Mě nějak nenapadlo, že kousek od hlavního tahu by mohla být taková příjemná cesta a teď tudy chodíme do centra pravidelně a dneska jsem si to vychutnávala i jako procházku.

A cestou jsem si udělala pár fotek prostě pro sebe... I když obloha byla šedivá, sem tam krápalo, tak procházka byla rozhodně příjemná




365/2013 - 35. Tak to nemyslíš vážně ...

Usoudila, že když už jsme celkem fit. A díky tomu, že je zpátky Ňuňu, takže Míša spí v klidu celou noc v pokojíčku a přijde se jen ráno přitulit, tak už není důvod mít rozložený gauč, abychom se na něj vešli oba. A tak jsem si dovolila ho zpátky složit. Což se samozřejmě setkalo s protestem, protože Míša chtěl ležet na té půlce, která je opěradlem a tak to vyřešil po svém. Přiznávám se dobrovolně, že hned po vyfocení, jsem se zachovala jako matka "Herodeska",která nemá pochopení a donutila ho slézt. Slezl s nechutí a házel po mě pohledy typu "Tak to snad nemyslíš vážně".

Odpoledne si ho odvezl děda a Míša je teď zase chvilku u babičky s dědou. A já zas mohu vyřizovat a pracovat. A tak jsem si po dlouhé době inspirována návodem v časopise zkusila digitální scrapbook (protože jsem si přece musela všechno vyzkoušet).
Kredit: WaterLO Project - In Love With Snow

neděle 3. února 2013

365/2013 - 34. Tajemství šuplíku

Není nad to, když dopoledne krásně svítí sluníčko a tak si naplánujete, že po obědě určitě půjdete na procházku a eventuelně se stavíte na kávu či čokoládu. Chyba, příště si řeknu, že vyrazíme hned a oběd může být klidně až ve tři a prádlo taky počká do odpoledne. Stejně jde, jen o zmačknutí čudlíku na pračce. Protože po obědě se samozřejmě zatáhlo a začalo docela studeně foukat a tak jsme se jen prošli chvilku tady po okolí. A to ještě začal poletovat sníh.

Odpoledne jsme se pak věnovali klasické činnosti, stavění věží, převážení kostiček, taky vytáhl šuplík zpod postele a rozhodl se, že dnešek věnuje průzkumu pod postelí a tak se tam vesele po různu plížil, schovával a zase vyndaval věci. Ale byl spokojen. Do vytaženého šuplíku uložil Medvěda, přikryl ho dekou a pak se šel koupat. Potom se nechal dobrovolně uložit do postýlky, jen trval na tom, že šuplík, musí zůstat otevřený a Méďa v něm. No proč ne. A já se nechala uchlácholit, netuše, že ta pravá večerní "zábava" teprve začne.

Když se neustále ozývaly z pokojíčku divné zvuky, šla jsem ho zkontrolovat. A výsledek byl vhodný tak ideálně pro téma do projektu 52 z minulého týdne - Tajomstvá šuflíka.

Do šuplíku od postýlky si nastěhoval polštář, uvelebil se k Méďovi a pěkně oba přikryl. Ještě si nezapomněl vzít sloníka. Po menší diskusi, se nakonec nechal uložit zpátky do postýlky i s Méďou, ale vítězem soutěže "s kým se budu dneska tulit" se stal tentokrát sloník.

Samozřejmě, že kočičkový polštářek, František a Ňuňu nesmí v postýlce chybět, to by byl prostě problém. A tak jsem v klidu odkráčela, že už konečně usne. Po další půlhodině se opět začaly z pokojíčku ozývat "rány" - mladý pán lustroval skříně. A když jsem tam vešla, tak se hodně rychle snažil nacpat všechno co z nich vyndal zpátky a zalézt. Samozřejmě, že všechno co tam cpal, padalo zpátky ven a ještě navíc i to, co původně nevyndal. Navíc byl bez pyžama. Já se předvedla jako matka naprosto bez pochopení, prostě matka herodeska. Dovolila jsem si po něm chtít, aby si oblík pyžamo, což se samozřejmě neobešlo bez řevu a vztekání. Já trvala na pyžamu, on na tom, že to "nejde". Nakonec jsem díky systému ohraná deska "vyhrála", ale ještě v posteli pěkně nahlas ječel a vřeštěl, než usnul ...

A když spí, přitulenej k plyšákům, tak jsou všechny zážitky pryč a já si říkám, jaký je to roztomilý andílek. Myslím, že mě to zítra ráno zase přejde :-)

sobota 2. února 2013

365/2013 - 33. prostě normální den

Včera Míša nemohl nějak pořádně usnout a co chvíli se budil a strašil tady u mě, nebo si v pokojíčku sed na nočník a rozbrečel se. A tak ráno jsme byli poněkud nevyspalí oba dva a ani jsme nevstali tak, abychom si do bučící dodávky došli pro jogurty. A trošku víc jsme si zalenošili.

Ale pravda je, že se to promítlo do Míšovo dnešní nálady, celý den byl v podstatě v pohodě. Prohlíželi jsme si knížky (momentálně má tři oblíbené), skládali obrázky, pomáhal mi vařit a dokonce jsem ho musela nutit znova obléknout pouze dvakrát. Občas to bývá válka nervů a kdo víc vydrží.

Večer jsem mu za odměnu chtěla pustit pohádku, s tím, že já si aspoň udělám nějakou práci, u které jeho asistenci opravdu nepotřebuji. A došla jsem k zásadnímu poznatku dne. Pohádka - ANO, ale nesmí to být "Co takhle svatba princi". Lépe řečeno šermovací začátek, či písnička princezny Brigity. Protože než jsem se nadála, Mišák se zářícím obličejem mi podává šavli, v ruce drží meč a jde se zase bojovat. Pohádka vyloženě inspirující :-)

Večer zalezl dobrovolně do postýlky, ale musel si tam nastěhovat své oblíbené knížky - Dášeňku, Děti z Bullerbynu a Emila Neplechu. Děti z Bullerbynu zná snad každý, nevím jestli tak známá je i ta druhá knížka Astrid Lindgrenové, ale já ji měla ráda. Emil Neplecha prostě odpovídá svému jménu, je to normální kluk uličník, co nikdy neprovede stejnou neplechu dvakrát, protože jich má v zásobě rozhodně dost a vždycky vymyslí zas něco nového. Míša zatím jen prohlíží, až jednou bude číst, tak budu jen doufat, že si z Emila nevezme příklad :-)

pátek 1. února 2013

365/2013 - 32. Ňuňu je doma ...

Minule zůstal u babičky a dědy Míšův milovaný potvorníček Ňuňu. A i když Méďa a František jsou kamarádi, není to ono. Dneska se tu babička s dědou stavovali a milého ňuňu přivezli. Když ho Míša viděl v tašce, tak se celý rozsvítil jak sluníčko. Okamžitě ho vzal a v tu chvíli jsme ho vlastně vůbec nezajímali. Celý den mu něco svou řečí vykládal, možná o tom jak se měl, když tu nebyl, kdo ví.

Večer zalezl do postýlky zcela dobrovolně a kdo ví, třeba dneska budu mít šanci se i vyspat, protože v noci nedorazí ke mě do postele, nebo taky ne, protože se mi tam nastěhují oba.

P.S. kočičí polštářek mi stejně nevrátil, protože na tom bude spát přece Ňuňu. :-)