365/2013 - 95. Fotím všechno ...

... možné i nemožné. Po čtvrtku jsem si přinesla spoustu rad, co budeme vlastně potřebovat na kartičky. Je jasné, že s piktogramy zatím neuspěju. A tak, než babička s dědou Miše přivezou, tak chodím po bytě a fotím. Postel, vanu, záchod, venkovní dveře, botičky u křesílka, kde se obouvá, umyvadlo, čokoládový penízek, čokoládu. Prostě všechno možné i nemožné. Když přivezli Miše, fotila jsem i babičku a dědu, budeme toho potřebovat hodně.

Taky nám volala paní z centra rané péče, že na první konzultací k nám kolegyně přijede 30.4., mohla by už teď 9.4., ale to máme skupinu a logopedii a to zrušit nemohu. A ani nechci, když vidím jak na Mišáka ty úterky fungují, myslím že i díky tomu dělá docela pokroky.

A když už jsem měla foťák venku, abych vyfotila dveře k nám, tak jsem musela vyfotit hlídače, když tak pěkně pozoval.

365/2013 - 94. Workshop

Dostala jsem od psycholožky, kam chodíme s Míšou na skupinu upozornění na workshop centra rané péče APLA na téma náhradní komunikace. Vzhledem k naší situaci, kdy prostě nevím a tápu mi to přišlo jako báječný nápad a hned jsem se přihlásila. Vím, že používat komunikační kartičky nám určitě pomůže, ale jaké a jak v tom prostě tápu a potřebuju poradit.

A tak jsem vyrazila, minoltu jsem sice s sebou měla, ale na focení nějak nedošlo ani cestou, ani na místě. Ale získala jsem spoustu informací, rad jak dál pracovat a zkušeností od maminek, které jsou na tom podobně. Taky jsem si vyrobila některé základní karty z fotek, které jsem měla s sebou. Ale i kdybych žádnou nevyrobila a nedonesla domů, tak setkání pro mě bylo velkým přínosem.

A tak aspoň výsledná fotka, toho, co jsem si přinesla domů

Žena

Někdy se stane, že pošlete něco do světa a pak ve chvíli kdy to potřebujete, se vám to vrátí třeba i po letech. To se stalo dneska mě. Kdysi jsem přeposlala jeden email, který mi přišel a který mě zaujal (nepatřím mezi nadšené rozesílače emailů a obvykle u mě končí). Dnes jsem jej objevila na facebooku a pod tím poznámku, že před těmi 9 lety přišel ode mě. A já si ho opět ráda přečetla, potřebovala jsem to připomenutí ...
Tak tady je

Než Pán Bůh vytvořil ženu, pracoval už šestý den přesčas.

Anděl se zjevil a řekl: "Proč se tou jednou bytostí zabýváš tak dlouho?"

A Pán Bůh odpověděl: "Viděl jsi její specifický popis? Musí být kompletně omyvatelná, ale ne plastická, musí mít 200 pohyblivých částí, všechny nahraditelné, musí fungovat na černé kávě a zbytcích, musí mít lano, které udrží najednou dvě děti a které zmizí, když ty se pak postaví na vlastní nohy. Musí mít polibek, co vyléčí cokoliv od odřeného kolena ke zlomenému srdci a musí mít 6 párů rukou."

Anděl byl ohromený tímto požadavkem.

Pán Bůh zareagoval: "Víš, ty ruce to není problém. Problém jsou tři
páry očí, co matky musí mít.
Jedním párem oči musí vidět skrz zavřené dveře a bude se ptát dětí, co dělají i přesto, že to bude vědět.
Další pár vzadu na hlavě, aby věděla, co potřebuje vědět, přestože si nikdo nebude myslet, že to dokáže.
No a třetí pár bude vpředu na hlavě. Ty jsou na dívání se na plačící dítě, a těmi bude vyjadřovat, že mu rozumí a miluje ho i bez vyslovení
byť jen jediného slova."

Anděl se pokoušel zastavit Pána Boha: "Je to příliš práce na jeden den, počkej aspoň do zítřka, pak to dokončíš!"

"Ale to nemůžu!" zaprotestoval Pán Bůh, "jsem tak blízko k dokončení tohoto stvoření.
Je tak blízké mému srdci. Ona už uzdravuje sama sebe, když je nemocná, a dokáže živit rodinu!"

Anděl přistoupil blíž a dotkl se ženy: "Ale ty jsi ji udělal tak měkkou, Pane."

"Je měkká," souhlasil Pán Bůh, "ale taktéž jsem ji vytvořil tvrdou a neochvějnou. Ty nemáš ponětí, v čem musí vytrvat, nebo co úspěšně dokončit."

"Bude schopná myslet?" zeptal se Anděl.

Pán Bůh odpověděl: "Nejenže bude schopná myslet, ale bude schopná
i zdůvodňovat a vyjednávat."

Anděl si potom něčeho všiml, natáhl se a dotkl se tváře ženy.
"Aj, vypadá to, že tenhle model ti promoká. Říkal jsem ti, že jsi do ní
zkoušel vložit příliš mnoho."
"To není promokání!" namítl Pán Bůh, "to je slza."

"Na co je slza?" zeptal se Anděl.

Pán Bůh odpověděl: "Slza je její způsob pro vyjadřování radosti,
smutku, její bolesti, jejího rozčarování, její samoty, jejího žalu i hrdosti."

Anděl byl ohromený. "Ty jsi génius, Pane. Myslel jsi na
všechno."

"Ženy mají sílu, co okouzlí muže. Nosí děti, nosí utrpení. Nosí
povinnosti, ale přitom drží pohromadě štěstí, lásku a radost. Usmívají se, když chtějí křičet. Zpívají, když chtějí plakat. Pláčí, když jsou šťastné a smějí se, když jsou nervózní. Perou se za všechno, čemu věří. Postaví se proti nepravosti. Neberou "Ne" jako odpověď, když věří v lepší řešení. Nepotřebují nové boty, aby je mohly mít jejich děti. Jdou k lékaři s ustaranou přítelkyní. Milují nepodmínečně. Pláčí, když jejich děti excelují a radují se, když jsou jejich přátelé oceněni. Jejich srdce se lámou, když zemře přítel. Trápí se při ztrátě člena rodiny, ale stále jsou silné. I když si myslí, že už jim žádná síla nezůstala. Vědí, že pohlazení a polibek vyléčí zlomené srdce. Ženy jsou různých velikostí, barvy a tvarů. Budou řídit, létat, chodit, běhat.
Srdce ženy je to, co způsobuje, že se svět otáčí. Ženy dělí od
mužů mnohem víc než jen porod - nosí radost a naději. Nabízí soucit a ideály. Ženy mají vždycky co říct a co darovat."

365/2013 - 93. Domácí nádraží ...

Vlaky a vláčky jsou u nás na každodenním pořádku. Miš je prostě miluje. Poslední dny vede především vláček Duplo a dneska mu postavil i takové zvláštní nádraží. Panáčkům tam dal židličky, aby mohli koukat, jak jezdí vláčky a dokonce stoleček, kdyby si chtěli dát kafe. No má to vymakaný :D

A já jsem pro změnu zjistila, že jsem asi blázen ;-) Zítra jdu na workshop na téma - náhradní komunikace. A potřebuji s sebou fotky věcí a situací z Mišákova běžného života. A tak jsem večer pobíhala s Minoltou po bytě a fotila, co by ještě mohlo jít použít. A najednou mi došlo, že asi je zbytečné kontrolovat, zda je Tomáš kompozičně v pořádku, nebo zda sklenici vody bude lepší fotit na výšku či šířku a hrát si s ořezy a že jablko klidně může být uprostřed. Obrázky mají fungovat pro komunikaci ne na výstavu ...

365/2013 - 92. Modrá ...

2. dubna se koná Světový den porozumění autismu (World Autism Awareness Day). 

Modrá je barvou komunikace a sebevyjádření, což je jedna z oblastí, ve které mají lidé s autismem největší potíže.

Sice zatím na vyšetření a konečnou diagnozu čekáme a ještě nějakou dobu čekat budeme, protože termíny jsou dlouhé. Ale  hodně věci nasvědčuje tomu, že nějaká porucha autistického spektra u Miše je. 
A někdy je to opravdu náročné, protože právě chybějící komunikace vyvolává někdy zoufalé reakce a tak se snažíme o náhradní formy, třeba pomocí obrázků. Ale většinou je to prostě veselý a tak nějak normálně zlobivý kluk. A když ho něco zaujme, tak se dokáže třeba hodinu zabývat tou jedinou činností.

Tentokrát to byla stavba megahada. Když skládá duplo, nestaví komín (pravda komín z těch kostiček 2x2 by moc dlouho nedržel), ale co nejdelšího hada.

 vzhledem k datumu, ještě jedna atypická úprava (byť si na ně nepotrpím)

365/2013 - 91. Aprílové řádění ...

S velikonočním pondělkem jsme tak nějak pozapomněli na aprílové žertíky. Pokud tedy nebudu počítat to, co předvádělo počasí. Ráno totiž pěkně poletoval sníh. No klasika Aprílové počasí.

Po snídani vyrazil Míša s dědou a sestřenicí Emou na koledu a já s babičkou a Nelou jsme zůstaly doma. Když se koledníci vrátili byli spokojení, Mišovi očička jen svítila a hrdě si nesl svůj košíček s vajíčky a pamlsky.

Odpoledne bylo celkem příjemně a tak jsem s Mišou a holkama vyrazila na hřiště a tam nastalo to pravé aprílové řádění: klouzačky, houpačky, honičky bez ohledu na věk. Chvíli se houpala s Míšou Nela pak Ema, pak obě najednou, Nela houpala Míšu s Emou, jezdili na klouzačce a prostě si to užívali. Pak spolu holky závodily. A mě stačilo tam jen stát a koukat po nich s foťákem v ruce.

Míša a Ema

Je pravda, že Miš pak odpoledne posedával napůl spací a po večeři a koupání jen zaplul a usnul.

365/2013 - 90. Hra na rytíře

Nesnáším přechod na letní čas, ta hodina mi prostě chybí. A nějak se nám nechtělo vstávat ani jednomu. Míša byl ještě v 11 zachumlanej pod peřinou a vlastně až do oběda nechtěl vylézt. A původně se tvářil, že bude chrupat i po obědě. Ale v závěru ožil a zahájil svou oblíbenou hru na rytíře. Přilby, šavle, meč a šermování. A samozřejmě nezbytná kontrola výstroje.

Jestli ho náhodou neispirovala pohádka. Má rád pohádky, ve kterých se zpívá a tentokrát to byla - Ať přiletí čáp královno. A jakmile se tam šermuje, to je něco pro něj, pak šel hledat tu výstroj.

Navečer se pro nás zastavila babička, protože ráno přece půjde s dědou koledovat.