365/2013 - 126. Crazy

V pondělí se nic moc nedělo. Vlastně taková běžná klasika. Akorát jsem chystala věci na úterní cestu k babičce a dědovi. Připravit věci, nabít baterku do foťáku. Míša celý den pobíhal se svým novým mečem a odmítal ho odložit.
Samozřejmě, že jsme byli na procházce, ale neudělala jsem žádné fotky, no vlastně pár fotek bylo, ale byly všechny nepovedené a tak jsem je kompletně smazala.

A taky jsem se nechala vyhecovat na facebookové skupině digiscrap ke stažení časově omezeného free kitu Fuzzy Gardens od Lorie Davison.
Trošku divočina, trošku šílenství, ale nakonec jsem to musela zkusit.

Napřed opravdu šílená divočina

 Potom ze stejného kitu pokus o něco menší divočinu.

Jen bez rámečků mi to prostě nejde a extrakce, tak ty jsou moje noční můra, ale třeba na ně taky dojde. Ale tady ještě ne ;-). I když přiznávám, užila jsem si to.

Čáry máry muří noha ...

Je chvíle vrátit se aspoň pár obrázky k čarodějnicím.

 Malá čarodějnice se chystá ven a už ji chybí jen ten havran. A venku už se pomalu srocují.

 A některé se chystají k letu ....

Míša si hlídá svůj sluníčkový lampion. 

 a to že je tam spousta čarodějnic a akci pro děti ho zas tak moc nezajímá, teprve až když zkontroloval stánek s buřty, šel se zapojit do zábavy. Všechny malý čarodějnice a čarodějníci byli nadšeni, že se mohou nechat pomalovat a maminky kvůli tomu neprskají :-)

 

 

Ovšem na prvním místě u Miši vyhrály buřty a hasičský auta. Zejména když jedno muselo do akce, to byl nadšenej, jen se pak snažil běhat od jednoho k druhýmu.

365/2013 - 125. Ať žijí rytíři

Tak když jsme nedali rytíře v sobotu, těšila jsem se na příjemné nedělní odpoledne. O to víc jsem byla ráno nemile překvapena bouřkou. Ani jednomu z nás se nechtělo vylézt z postele. Mišák se do té mé nastěhoval tradičně kolem čtvrté ranní. Ale vyjimečně bez toho, aby mě z ní vykopal. Prostě nechtěl spát v pokojíčku sám. Bouřka nás taky nevyhnala. A ani po bouřce teda nebyl zrovna důvod k optimistickým myšlenkám ohledně odpoledního plánu. Přímo přede dveřma byla obří louže, na které bylo vidět, jak pořád ještě prší. A tak nezbylo, než doufat, že se vyčasí. A skutečně ano, déšť ustal a pomalu se nesměle začalo ven skrz mraky cpát sluníčko.

A tak jsem se rozhodla, pokud nebude slejvák, půjdeme. Louže řešit nebudu, od čeho jsou holinky. Nakonec ani na ty nedošlo, protože do odpoledne louže zmizely. A tak jsme po obědě po jedné hodině vyrazili. Představení bylo od dvou, ale vzali jsme to procházkou a k pokladně dorazili po půl. Koupila jsem lístky a Míša zas předvedl svoji specialitku - přerovnávání. Kromě lístků totiž prodávali i koníky a meče a koníci nebyli srovnaní v přesném zákrytu a to teda je pro Miše prostě problém a tak je musel pěkně srovnat. Ještě že tam měli vystavené jen čtyři.

Taky se mu líbili zbrojnoši, kteří tam hlídali. Jeden z nich půjčoval na potěžkání meč a tak ho nabídl i Míšovi. Ten samozřejmě ucouvl, protože přece jen promluvil na něj úplně cizí člověk. Vysvětlila jsem mu, že Míša spolupracovat nebude a spíš ucouvne, že bude zvědavě chodit kolem, ale meč si nevezme a s ním spolupracovat nebude. Stejně tak jsem to vysvětlila i slečně co prodávala lístky, v čem je problém a proč koníky přerovnává. A mile mě překvapila jejich reakce, po spoustě reakcí typu nevychovanej spratek jsem se setkala s reakcí milou a vstřícnou. Slečna ho nechala srovnat koně i meče a když jsme kolem zbrojnoše s mečem procházeli asi potřetí a Míša si ho se zájmem prohlížel, tak natáhl ruku co nejdál, aby ho nerušil a když se Míša po meči natáhl, nechal ho, at si ho prozkoume sám. Co na tom, že ho neměl šanci udržet ani opřený a zkoumal ho na trávě v sedě. Trpělivě ho sledoval a Miš byl šťastnej. A ještě šťastnější, když jsem mu koupila dřevěný.
Představení bylo báječný a Miš překvapil, vydržel celou dobu sledovat a pak se už i zapojil a vstával, vejskal a tleskal. Mé původní obavy, jestli nepůjdem předčasně domů, protože s ním bude k nevydržení, se rozplynuly. Rytířské souboje ho prostě nadchly. Ale čemu se vlastně divím. Vždyť jeho nejoblíbenější pohádková scéna z hraných pohádek je písnička princezny Brigity z pohádky Co takhle svatba princi.
A hrát si na rytíře pro něj není nic divnýho, to už zapřičinil kamarád Jirka.

Míša a jeho nový meč, který si přinesl z turnaje.

A Míšův opatrný zájem o nabízený meč.

Takže Ať žijí rytíři a já už vím jakým směrem plánovat různé výlety a akce. Jakmile tam bude nějaká SHŠ, mám šanci, že ho to zaujme.

365/2013 - 123-124. Jako vejce vejci

Tyhle dva dny si opravdu byly podobné jako vejce vejci. V podstatě se neudálo nic extra. Běžný domácí provoz a nezbytné procházky bez ohledu na počasí.

V sobotu jsem původně uvažovala, že zkusíme jít na ten rytířský turnaj, ale bylo takové divné spací počasí. Ani Mišákovi se nechtělo vylejzat. To až navečer.

Začíná být čím dál samostatnější a tak se procházky podobají adrenalinovým sportům. Malá otočka bokem a Miš je najednou úplně jinde. Což o to, když je to v té boční uličce tak to ještě jde. Ale jak se blížíme k hlavní musím být sakra jak ostříž. On nezastaví na pokyn a prostě jde dál ... On má přece jasno.

365/2013 - 122. od všeho trochu

Dopoledne bylo běžné. A po obědě jsme měli naplánovaný nákup v Lidlu s tím, že nejprve se zastavíme na návštěve u tety Lenky. Míša už je tam evidentně zvyklej, protože automaticky šel hledat "svoje" autíčka. Tentokrát neměl s kým obchodovat, ale nějak mu to nevadilo. My si daly s Lenkou kafe a tak nějak probraly všechno možné. Protože jsem pak plánovala nákup, tak jsem si ani nebrala foťák. No trošku jsem toho zalitovala, když jsme šli z nákupu a čekali na autobus. Míša byl totiž tentokrát ochotný jít se podívat na kačenky a krom malých kačátek, tam byli i malé nutrie. Ale co se dá dělat. Ono táhnout nákup, sledovat Mišáka a ještě se táhnout s Minoltou není to pravé oříškové.

Vynahradila jsem si to doma. Dostal se mi totiž do ruky starý Helios 44-2 58/2 ze starého Zenita. A vzhledem k tomu, že redukci mezi M42 a Sony A mám, tak jsem si ho chtěla vyzkoušet. Pravda rozhodně to není vhodné na focení dítěte co je jak z hadích ocásků. Fotit je potřeba na manuál a rozhodně se nedá věřit cloně, kterou hlásí fotoaparát. Ten se totiž nastaví na nejnižší možnou - takže režim M a ostřit také manuálně. Ale bylo to takové zajímavé dobrodružství a má to rozhodně své kouzlo.

A večer jsem se pro změnu po delší době zase dostala k digitálnímu scrapbooku. Chtěla jsem v diskusi dokázat své tvrzení, že jsem prostě "sběratelka" a opravdu jsem vylovila 2 kity, které mám opravdu dlouho - oba freebie
PST Design - Night Before a Dark Essence (ten je také z dílny Siti, ale ještě z doby, než svou dílnu PST založila, z roku 2008)
A jedna malá čarodějnice

Cestou k Lence jsem viděla plakáty s upoutávkou na vystoupení středověkého divadla Traken a tak jsem zvažovala, jestli tam některý z těch 3 dnů, kdy tu jsou půjdeme. Nevěděla jsem, zda mi Mišák po 10 minutách neuteče. Ale rozhodně to zajímavě vypadalo.

365/2013 - 121. Prvomájová

Na prvního máje babička vyrazila do recesistického průvodu. Já, děda, Míša a neteře jsme zůstali doma. Já nakonec přece jenom vyrazila za nimi. Protože tohle jsem si vyfotit musela. Byla jsem ubezpečena, že ještě půjdou kolem baráku, tak budu mít ještě šanci. A taky jo.
Ale zatímco jsem čekala, než dorazí průvod, tak jsem vyfotila toho velkého zrzavého mazla. No jo, taky už je to psí dědek.

Když odpoledne přijela Lenka pro holky, tak jsme se domluvili na čtvrteční kávu. Navečer nás děda hodil domů. Rychle jsem upravila fotky z čarodějnic, abych je mohla poslat. A taky jsem musela jako každý večer zachranovat koupelnu, Mišák stále ignoruje to, že žádná další verze Titanicu se v nejbližší době točit nebude a už vůbec ne v naší koupelně.

365/2013 - 120. Nabitý den

Tak úterek byl opravdu nabitý. Ráno v 8.30 jsme byli na logopedii. Míša tam miluje čekárnu. Jednak je tam spousta hraček a hlavně na stěně je látková mašinka, kterou musí nutně prozkoumat.

Míša i spolupracoval i když opět došlo i na průzkum šuplat. Když měl skládat obrázk podle předlohy, tak u prvního váhal. U dalších už jel jak dráha. A nejvíc ho asi nadchlo, když mohl do rytmu třískat do bubínku. To je něco, co doma nemá (raději).
Z logopedie jsme pospíchali domů, protože v 10 hodin měla přijet paní poradkyně z centra ranné péče APLA. Míša byl v pohodě, ale já byla přece jenom trochu nervozní. Zbytečně. Poradkyně, která přijela byla velice milá a ochotná. Mišák se hned zaláskoval a nacpal se jí na klín. Nutně se s ní potřeboval mazlit. Když jsem jí říkala o některých svých zážitcích s lidmi nebo s tím, co jsem v poslední době zažila s Míšou, tak mě uklidnila, že to je prostě normální. V jednu chvíli mi položila dotaz, jestli je pro mě velký problém říct, že je autista (jednalo se o historku z obchodu z března). Řekla jsem že ne, že prostě tenkrát to bylo ještě před kontrolou a případným potvrzením či vyvrácením podezření na diagnozu. Bylo mi jasné, kam tím míří. Dokud se já sama nesrovnám a nepřijmu ten fakt, nebudu moc Míšovi účinně pomoc. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale v tomhle už mám jasno. Když jsem jí říkala, jakým způsobem se snažím pracovat, nebo jaké máme zavedné "berličky", aby něco udělal. (Například ukázat mu osušku, když chci aby šel z vany, nebo podat batůžek, když odněkud odcházíme), tak mi řekla, že to je přesně to co potřebuje - vizualizaci toho, co se mu říká. A tak budeme pokračovat. Odjela asi po 3 hodinách a já získala spoustu informací, jak s ním pracovat. Jak začít vyrábět pro něj úkoly. Knihu pochválila a poradila, jak efektivně pracovat, aby si zvykl co nejdříve.

Odpoledne jsme se začli projít a hlavně jsme museli do papírnictví. V pondělí totiž volala babička, jestli přijedem na lampionový průvod a čarodějnice. Bohužel ani tady v papírnictví lampion neměli. Naštěstí, když nás děda vyzvedl, tak byl ještě čas zajet do papírnictví v centru.

A večer jsme vyrazili na čarodějnice. No samozřejmě, že jsem sice dala večer baterku z fotoaparátu na nabíječku, ale nezapla ji do zásuvky. Takže bohužel celé čarodějnice nevydržela. Když jsme dorazili, tak Míšu jako první zaujal především stánek s buřtíky. Taky lítal na koštěti, nechal se pomalovat, házel koštětem, ale stejně zas největší úspěch sklidil opečenej buřt a hasiči. Snažil se běhat od jednoho auta k druhému, ale z toho jsem zas nebyla nadšená já. Protože foukal vítr a přesně tam lítali oharky z hranice.
A večer padnul a usnul a ani nevěděl jak.