Mezi věci, které opravdu nemám ráda patří, když se ze mě někdo snaží dělat blbce a vykládá mi pohádky, když dojde na to, že by měl dodržet slovo. A jsou lidé, kteří to ovládají naprosto bravurně. A když se k tomu přičte další "adrenalin", tak občas potřebuji vyventilovat. A tak jsem večer udělala náušnici a jak krásně mi to šlo.
Dneska jsem k ní chtěla dodělat druhou do páru, ale nějak se mi nedařila, vycházela nepravidelně, škubala jsem nitě. No prostě tak zvaná prokletá "sudá" náušnice. Možná že jsem taky nebyla dneska správně vytočená. Ale věřím, že zase dojde na pohádku a já se pro uklidnění pustím do té druhé a ona vyjde na první pokus ... zatím ji odkládám k ledu. Ale aspoň jsem si vyfotila tu první.
Ale abych jen nežbrblala. Při sledování olympiády a zahánění Miše do postele mě napadlo, jaká je velká škoda, že neexistuje disciplina: Skok od dveří do postele, dřív než máma otevře dveře. V tom je opravdu mistr. Já šramot v pokojíčku slyším a vím že je za dveřmi. A tak ho vždycky po chvilce dojdu zkontrolovat, když docházím ke dveřím a beru za kliku, tak ho slyším hned za dveřmi. Když dveře do pokojíčku otevřu, tak Miš leží ve své postýlce zachumlaný v peřině a jeho pohled je výmluvný "Já už spím, tak proč mě budíš" ...
Co můžu udělat jiného, než ho dojít pohladit, dát mu ještě jednou pusu na dobrou noc a doufat, že těch cest do pokojíčku na kontrolu už dneska moc nebude ...
Žádné komentáře:
Okomentovat