Chvilku jsme čekali než jsme přišli na řadu a tak Miš řádil mezi hračkami. A pak došlo na vyšetření. Zatímco Miš (ne)spolupracoval s paní psycholožkou, já čekala v čekárně. Zároveň tam byl chlapec asi patnáctiletý, který čekal s maminkou k jiné paní psycholožce. Maminka šla na chvíli dovnitř a on si pak udělal při čekání pohodlí. Na pohovce, kde původně seděl si lehl a začal si hrát hry na tabletu. A já si uvědomila, že mu vlastně trošku závidím. On ve svém světě nebyl svázaný tím, že něco není vhodné. Já totiž měla chuť udělat to samé a malinko si zdřímnout, jenže jsem svázána pravidly. A tak jsem trošku záviděla.
A pak jsem šla na řadu, na další část vyšetření. S tím, že Miš je s velmi vysokou pravděpodobností autista, jsem počítala. Vlastně s tím tak nějak počítám už rok. Ale slyšet to oficiálně, stejně není nic příjemného. Navíc se ten den vrátil v podstatě o rok zpátky. Jediné co zvládal byly protesty a vztek. Spolupráce veškerá žádná. Komunikace s ním je špatná, ale najednou byla horší než špatná. Předvedl svůj horší den, i když rozhodně se nepředvedl v tom nejhorším světle. Komunikace na úrovni maximálně 1,5 roku i když v jiných oblastech zvládal věci přiměřeně věku. Vlastně mi bylo řečeno, že on není v žádném případě hloupý, že je to chytrý kluk, jen díky té poruše komunikace to nemá jak dát najevo. A na komunikaci prostě u nás všechno zatím stojí...
I když si člověk myslí, že je připravený, tak na některé věci se stejně připravit nejde a tak jsem se večer cítila trochu ztracená. Ještě, že mám kolem sebe lidi, kteří si prošli tím samým nebo něčím podobným a dokázali mé pocity pochopit.
fotka je ze správného dne, jen jsem se při úpravě upsala
Ale vystřídala se u mě vlna emocí od pocitu, že jsem ztracená, přes beznaděj, chuť brečet až k smíření a naději, že bude určitě líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat